Rudolf Havlík: Svět je má srdeční záležitost

Pro Rudu mám slabost už od chvíle, kdy jsem četla jeho první blog. Umí nádherně psát a taky umí snít. Jeden z mála lidí, které osobně znám, co svoje sny, byť se zdály sebebláznivější, přetavil ve hmotu.

Kluk ze Sokolova, co vystudoval grafickou školu a jezdil do Asie jako zástupce oděvní firmy, si jednou řekl, vydám knížku. Udělal to. Všechny se prodaly.

Pak si řekl, natočím film. Natočil Zejtra napořád (představil ho na karlovarském festivalu) a dva roky po něm Pohádky pro Emu, které dostaly diváckou cenu na festivalu v americkém Phoenixu a na festivalu v Chicagu cenu za nejlepší film a režii.

Na vlastní nohy je další splněný sen. S kameramanem Václavem Tlapákem se vydal na osm míst světa. První díl se jmenuje Apokalypsa a jeli kvůli němu na Špicberky. Aby se mohli dívat do očí sněžnému sobu, vidět polární záři, prolézat starý důl, zažít zimu, která dokáže zabíjet, projet se na saních tažených sněžnými psy...

Chci o tomhle seriálu vědět víc. A tak jsem se Rudy vyptala. Nebudu předstírat, že se neznáme, tykáme si. Oba jsme kdysi psali blog na stejném zpravodajském serveru a Ruda byl ten, kdo mě dokopal napsat první knížku a nejen to, vydal ji, za což jsem mu dodnes neskonale vděčná. Ale ještě víc za jeho nohy, oči a hlavu. Díky nim budu, a všichni, kdo si ve středu večer zapnou televizi, tam, kam se nejspíš nikdy nepodívám. I když Ruda by namítl něco ve smyslu „a proč ne, stačí přeci sbalit batoh a sednout do letadla.“

Jak dlouho seriál Na vlastní nohy vznikal a kde všude jste natáčeli?

S nápadem jsem přišel už před pěti lety. Postupem času se nám podařilo natočit dva díly a občas jsem se snažil projekt prosadit. Po čtyřech letech se mi to povedlo. Seriál si vzala pod křídla Česká televize a producenti z Orbis pictures. Díky nim jsme mohli zničehonic zrealizovat celý záměr. Přišlo to zčistajasna. Už jsem si nemyslel, že bych to někdy dotáhl do konce. Seriál má osm dílů a natáčeli jsme na Špicberkách, Srí Lance, v Indonésii, Číně, Filipínách a v Argentině. 

 Proč zrovna tenhle formát a tyhle země?

Na začátku jsem pracoval s nápadem, že mořské želvy pláčou, když kladou svá vejce. Jedna skupina lidí tvrdí, že je to díky slané mořské vodě, která je pálí v očích. A ti druzí zase říkají, že té noci navždy opouštějí svá nenarozená mláďata. Měl jsem příběh a destinaci jsem zvolil podle něj. A při rozhodování o dalších cestách jsem se řídil znovu nějakou základní myšlenkou, kolem které jsem začal budovat vyprávění. Takže náš seriál není o zemích, ale o příbězích, legendách a dobrodružstvích. Každý příběh měl jednoduše základ v nějaké zemi. Třeba vyprávění o Ostrovu pokladů jsem situoval na Filipíny a vyprávění o osudu světa zase na Špicberky. 

Je některé z míst tvoje srdeční záležitost?

Svět je má srdeční záležitost. Všude je něco zajímavého, když chcete věci poznávat. Pokaždé se můžete něco dozvědět, někoho potkat nebo zažít něco, co vás překvapí. Vlastně na ta místa teď myslím poměrně často, protože se asi všechny staly mou srdeční záležitostí. Strávil jsem s nimi několik let práce. A už ve mně navěky zůstanou.

Kde jste si to nejvíc užili a naopak, kde jste se nejvíc trápili?

Každé místo bylo náročné a všude jsme svým způsobem trpěli, protože jsem chtěl vyprávět jakýsi příběh a ještě k tomu filmovými technikami. Každý den jsme se museli pořádně snažit, abychom natočili vizuálně zajímavé věci, které navíc pasují do sdělení v příběhu. Proklínal jsem se skoro obden za to, jak šílený formát jsem zvolil, zejména protože jsme na to byli sami dva. Dost nás potrápila tibetská náhorní plošina, kde nás málem zabil dron, který ztratil signál, a havaroval do nás na útesu. Od té doby jsme ho nemohli použít, protože nebyl kde opravit. A zrovna v horách s úžasnými výhledy, kde takovou věc v dnešní době využijete nejvíc, jsme ho rázem neměli. Zůstaly nám jen staré filmařské techniky a my museli zapojit mozek, fantazii a utáhnout to postaru. Byla to výzva. 

Zůstali vám z cest nějací kamarádi?

Nejblíže lidem jsme byli asi na Srí Lance, protože při natáčení jsme se spřátelili se zdejší rybářskou rodinou, která se nakonec stala nedílnou součástí našeho vyprávění. Je to pět let a děti, které tam hrají, jsou už o mnoho starší. Těším se, že za nimi teď vyrazím a přivezu jim ukázat celou hotovou práci. Často na ně vzpomínám. A nové přátele jsme našli na Špicberkách, protože jsme měli možnost spolupracovat s českými vědci na jejich arktické základně. Od té doby se vídáme, potkáváme a já si už nějak neumím představit, že bych je neznal. Stejně tak to dopadlo na potápěčské základně na Bali, kde mi pomohl můj přítel Jindra Soukal. Budu s ním teď znovu spolupracovat. Jsou to lidé, kteří dělají život lepší. 

Šlo vám někde o život nebo o zdraví?

Když se vzbouřil dron, bylo to trochu nepříjemné, ale horší situace nás potkala o den později, kdy jsme se dostali nečekaně na úzkou stezku na skalní stěně, po které se skoro nedalo jít. Pod námi vězela hluboká propast a my měli na zádech plné batohy techniky a stativ. Pokračovali jsme, až dokud stezka neskončila. Tam kde upadla, natáhli pouze bambusové kmeny. Dodnes nechápu, jak jsme to místo překonali, ale podařilo se to. Já se vždy snažím zachovat chladnou hlavu a řešit situaci tak, aby nedošlo k hazardní situaci. Tohle bylo jediné místo, kde jsem měl trochu obavy, ale pokud člověk reaguje zodpovědně, dokáže rizika minimalizovat. 

Co s tebou na cestách opravdu „zacloumalo“?

Rozhodně to bylo setkání s mořskými želvami hluboko pod hladinou moře. Dodnes mě taky dojímá, když vidím v Číně tančit staré lidi na náměstích tango. I setkání s největším pavoukem na světě v hlubokých jeskyních na Filipínách patřilo k těm silnějším zážitkům. Každá cesta sebou nese poznání a ty silné věci člověk zpracovává postupně. Při natáčení jsme se museli soustředit na práci a často až večer u piva nám došlo, co jsme vlastně dokázali zažít. 

Máš už díky svým minulým profesím hodně zkušeností z cestování. Překvapilo tě vůbec něco? Bylo něco poprvé?

Já žasnu každý den nad něčím. Je pravda, že mě překvapila jedna malá rybka, která byla velmi statečná. Dokázala mě doslova vyhnat z vody. Když vás kouše něco tak rychlého a nenápadného opakovaně do zadku tak dlouho, než se vysoukáte z vody zpátky na loď, řeknete si její odvahu bych chtěl mít. Dost jsme se tenkrát nasmáli. Na můj účet samozřejmě. Také se mi podařilo hned první den na Špicberkách natočit úžasný západ slunce. Nikdy jsem takový neviděl. No a druhý den se mi precizním způsobem povedlo vymazat a přeformátovat karty tak, že jsem ta data smazal. Ale tak dobře, že se nedala, ani vytáhnout zpět. To bylo také poprvé. A moc jsme se tenkrát nenasmáli. 

Naučil ses díky všem těm místům něco nového?

Naučil jsem se toho hrozně moc. Byla to celá ohromná škola. Od natáčení, hledání nápadů, shánění informací o věcech, destinacích, kultuře, národech, legendách. Naučil jsem se jinak vyprávět, jinak natáčet. Naučili jsme se vydržet déle, pochopit svět z jiných perspektiv a hlavně jsem se naučil to, že každá cesta dokáže člověka novým způsobem kultivovat. A nemusí vést za každou cenu na druhý konec světa. Někdy stačí jít jen za křoví za chatou, kde jste ještě nebyli, a čeká tam na vás něco, co vám může změnit život.

Je nějaké místo, kam se chceš vrátit?

Vždycky se chci vrátit zpátky domů. Mám to tady rád a i když mě tu spousta věcí přivádí k šílenství, je to prostě domov. A právě to je na dobrodružných výpravách to nejkrásnější. Člověk se musí nakonec vrátit domů, aby o nich mohl vyprávět.  

Pokud bude seriál pokračovat, kam se vydáš?

Pokud jednu něco takového nastane, vydám se do Antarktidy. To je takový můj divoký sen. A potom se vydám tam, kde na mě bude čekat nějaký příběh, který stojí za to vyprávět.

Jak se shání peníze na takový projekt?

Těžko. Jako na každý nový projekt. Ale musím říct, že ve chvíli, kdy jsem našel správné producenty a správné lidi v televizi, kteří sdíleli mé bláznivé zapálení pro věc, všechno už šlo jako na drátkách. Na cestách jsme byli jen dva. Já a můj kameraman Václav Tlapák a protože jsme spolu docela sehraní a na práci býváme zpravidla velmi dobře připravení, nenastaly už žádné komplikace a vše jsme dotáhli do konce bez zbytečných investic navíc. 

Proč by se lidi měli na Na vlastní nohy dívat? Přeci jen cestovacích pořadů je docela dost.

Cestovacích pořadů jsou miliony. Podle mého názoru jich ale jen málo vypráví dobrodružné příběhy se staromilským přístupem a s tak intenzivním tlakem na způsob vyprávění. Snažím se být na sebe tvrdý a dostat ze sebe maximum. Jsem s tím docela otravný, protože to samé požadují i od svých lidí. Proto jsem nutil Václava bojovat o každý krásný záběr a Ondřeje Konvičku mučil roky, aby složil naprosto úžasnou hudbu ke každému dílu na míru. Vznikla věc, na kterou jsem pyšný, protože práce všech lidí, které jsem nenechal vyspat a kterým jsem lezl na nervy, je na tom projektu vidět. Jsou to příběhy, bez kterých se v životě už zkrátka neobejdete. Jsme jiní, protože na tomto projektu každý z nás nechal kousek svého srdce. A Václav i kus nohy...