RADVAN BAHBOUH: Nejlepším odborníkem na sebe jste vy sami

Čtyři školy jsou dost na to, abyste před rozhovorem měli trému jako dům. Není třeba, Radvan Bahbouh je muž, se kterým se dobře povídá. I když jeho znalostmi nabitý mozek mnohdy odnese myšlenky až do pater, kde je jako obyčejný smrtelník jen stěží lapáte. 

 

To se týká vlastně úplně všeho. Vyplňujeme role. Víme, že dobrá matka by měla nějak fungovat, měla by vychovávat, starat se, chodit na procházky, vozit děti na kroužky, číst jim. Někdo ale pořád nechápe, že klíčové je to, co spolu prožíváme a cítíme, ne počet zdolaných met.  

 

Vždy existoval konflikt mezi tím, co se od nás očekává, co se sluší a patří, a tím, co děláme. Tlak byl ještě větší, třeba ze strany církve. Ale možná kvůli menší svobodě to lidé řešili méně. Mysleli si, že když dodrží pravidla, štěstí spočívající ve spáse se dostaví později. Dnes se především v první polovině života snažíme zvládnout dobře role. Roli studenta, rodiče, odborníka v oboru... V jeden moment ale nastane obrat, zeptáme se, své role už zvládám, ale je mi v nich dobře? Pak nastává fáze, které se říká individuace. Začínáme dělat věci ne proto, že je od nás očekávají ostatní nebo si je potřebujeme odškrtnout, ale protože je tak cítíme. Nemalou měrou se v tomhle modelu skrývá skutečnost, že často nevíme, co si o sobě máme myslet. 

 

Ano, protože tím myšlením utváříme to, co jsme. To je velký závazek. Proto někdy dáváme přednost tomu, co si o nás myslí druzí. V tu chvíli dokáže například nejednu dospělou ženu rozdrtit kritika její matky. Ta přitom nemusí být spravedlivá, protože její matka má špatné svědomí, že něco nedělala tak, jak sama chtěla, a totéž doporučuje své dceři. Dcera může pak být v dospělosti nejistá, a tedy více závislá na mínění ostatních než na svém vlastním. Je důležité, aby si udělala sama v sobě pořádek, získala sebevědomí neboli sebeuvědomění. Protože sebevědomí neznamená, že o sobě máte vysoké mínění, ale to, že si uděláte inventuru, co už jste zažila, co umíte, co dokážete, a především, co chcete. 

 

Zkuste si například odpovědět, za co všechno se máte ráda. Hodně lidí vůbec neví, co na to říct.  

 

Ano, můžu si myslet, že jsem výborný tenista, přestože jsem tenis nikdy nehrál. Měl bych si to vyzkoušet. Měli bychom zkusit sami sebe pojmenovat, ale nedávat si nálepky jednou provždy. Třeba si usmyslíte, že jste hloupá na jazyky, a nikdy se je nenaučíte, protože do toho nepůjdete. Nebo o sobě někdo říká, že je smolař, a tak neumí vidět věci, které se mu povedly. A ještě se v tom utvrzuje, vidíš, já ti to říkal, jsem smolař… Říká se tomu sebenaplňující proroctví. Mnohem lepší je uvědomit si, že máme v čemkoli, co děláme, lepší a horší minuty. A jít po krůčcích za těmi lepšími. 

 

Štěstí není mimo vás, není to tak, že jste šťastná nebo nešťastná. To je velké zjednodušení. Měla byste umět rozpoznávat, kdy jste šťastná více a kdy méně. Když si to uvědomíte, navede vás to k tomu, co pro své štěstí musíte udělat. Neptejte se na to jiných, nespoléhejte se na své role, jděte tam, kde se cítíte dobře. Nejlepšími odborníky na sebe jsme my sami. A pokud se obáváte toho, že je to snad na úkor jiných lidí, připomínám, že když vy nebudete šťastná, těžko budou šťastní i lidé okolo vás. 

 

To ano, i když vzpomínky nejsou jediným zdrojem našeho štěstí. Když se vás teď zeptám, jestli jste šťastná, nemusíte být právě teď, v tuhle chvíli, co tu spolu sedíme, v euforii, ale řeknete: ano, jsem šťastná, protože se mi žije dobře. Tahle odpověď je závislá na tom, co jsme schopni si vybavit. Abychom si to vybavili, musíme si to před tím uvědomit. Občas mi je smutno z toho, když se ptám lidí, co zajímavého zažili v poslední době, a oni odpoví nic, jen fofr v práci, problémy v rodině… Znamená to, že vedou nezajímavý život? Ne, pouze si to zajímavé neuvědomují. Naopak, když nasměrujete myšlenky na to, co vám udělalo radost, znova si příjemný zážitek zopakujete. Třeba vzpomínáte s manželem na výlet do Florencie. „Pamatuješ, jak jsme zastavili… Vzpomínáš, co jsme viděli…“ Je to skoro, jako byste tam na chvíli zase byli. 

 

Těšení. Třeba za týden touhle dobou budete na horách. Můžete si o tom dopředu s rodinou povídat, probírat to, připravovat se, to je taky součást štěstí. Poslední zdroj je právě probíhající přítomnost. Když si uvědomujete, že právě prožíváte život, jaký chcete mít. Neznamená to, že musíte být pořád na horách nebo u moře, ale máte prostě dobrý pocit, je vám hezky, ať už jste doma, nebo v práci. U nás v kanceláři máme takový zvon, na který se zvoní, když někdo obdrží hezkou zprávu. Zazvonění okamžitě všem zlepší náladu, i když nevíte, co je to vlastně za zprávu, jestli se někomu narodilo dítě, nebo dostal hezký mail, nebo něco oslavuje. Stačí, že ve vzduchu je něco dobrého a že to za chvíli zjistíte.

 

 

Hezké chvíle často neumíme prožít. Jsme na dovolené, ležíme na pláži a řešíme, aby nám za několik dní neuletělo letadlo. Nezužitkujeme, co se nám děje, když jsme příliš vpředu, před přítomností, nebo když se naopak vracíme ke špatným vzpomínkám a znovu a znovu chodíme k bolestným a nedořešeným místům.

 

Samozřejmě, ale v tomhle může hodně udělat i výchova. Já jsem třeba moc vděčný svojí mamince malířce, že jsem byl svědkem, jak si takové věci vědomě ukládá do paměti. Pamatuju si, jak jsme leželi o prázdninách na stráni někde pod Tatrami, svítilo sluníčko, dívali jsme se na hory a ona říkala: děti, tenhle obraz si zapamatujte, na to budeme vzpomínat, až budeme zase v Praze. Tahle metafora mě celoživotně ovlivnila. Můžete si odkudkoli odvézt takový obraz, je součástí vašeho duševního majetku, můžete se jím kochat. Ale je důležité si ho zarámovat. 

 

V tu chvíli si ho uvědomit. Říct si, podívej, to je krása, teď se děje to, co chci, aby se dělo. V restauraci můžete jíst jídlo, aniž byste věděli, co dáváte do pusy. Ale taky si o něm můžete začít povídat, že je dobré, jaké je tam koření, doporučit ho známým. Najednou z něj máte mnohem víc. Když si prožitku všimnete, zarámujete ho. 

 

Pomůže nám, když si třeba budeme doma mluvit nahlas?  

To nemusíte, klidně můžete mluvit i v duchu pro sebe. Důležité je dát si čas a třeba sama sobě povědět, jaký byl uplynulý měsíc nebo týden a co vás čeká v těch následujících. Protože my si takové chvíle pro sebe málo dopřáváme. Co děláte přes den? Chodíte, pracujete, sháníte, spěcháte, zařizujete, nemáte čas na toulavé myšlenky. Je moc užitečné se prozkoumávat, zpytovat, vracet k hezkým zážitkům, rozebírat materiál, na který brzy zapomeneme, ale teď ho máme ještě v čerstvé paměti. Třeba jsme dnes něco důležitého objevili, něco, co už delší dobu hledáme, jenže jsme zvyklí dělat věci rutinně, takže si toho ani nevšimneme, odhodíme to nebo úplně mineme. Když si uděláme čas na rekapitulaci, možná to objevíme.    

 

Vazba na datum narození v naší teorii není, takže žádný horoskop. Díky rozdělení lépe pochopíme rozdíly mezi lidmi a umíme s nimi lépe komunikovat. Třeba oheň je hodně viditelný, energický, šíří se, přeměňuje, nevydrží v klidu. Voda se naopak dostává k cíli postupně, je tichá, věci v sobě konzervuje, přizpůsobuje se okolí. Obě dimenze, stejně jako další dva živly máme v sobě, někdy spolupracují, jindy zápasí. 

 

Částečně je to dědičné, ale čím jsme starší, ovlivňuje nás výchova a zkušenosti. Ideálně bychom měli během života najít způsob, jak spolu mohou dimenze dobře vycházet. 

 

Když přijde člověk, který neví co dál, je důležité ho nejdřív dobře poslouchat. Ale dobře, ne povrchně. Musíte se ptát, chtít, aby svoje myšlenky víc popsal, a přitom navíc musíte sledovat jeho emoce. Kdy se u jaké věty, slova zastaví, vzdychne, jak se u toho tváří. Člověku, který neví v životě kudy kam, je vůbec nejhorší radit, co by měl dělat. My o tom totiž víme ještě méně než on. 

 

Položil bych vám nějakou velmi jednoduchou otázku, třeba jak se máte. Ale na odpověď byste neměla několik vteřin, nestačilo by mi dobře nebo špatně, musela byste mluvit několik minut. Nebo bych vás požádal, abyste řekla, kdo jste, ale ne jedním slovem, v deseti bodech. Nejdřív člověk odříká ty běžné věci, třeba že je Jana, matka, manželka, prodavačka… Ale pak se začíná zamýšlet, váhat, tahat o sobě informace z větší hloubky. Nahlas říká věci, které má zasunuté a co ho charakterizují. Dal bych vám čas jít do sebe, najednou se objeví směr. Když řeknete něco nahlas, napadne vás první krok k řešení. Otázka vás nutí vrátit se k vašim zkušenostem a prožitkům, zamyslet se. Jako psychoterapeut nebo kouč vám nenabízím zboží typu pilulek, psychowalkmana nebo brožury. Jen vám pomáhám trochu víc otevřít dveře do vašeho vlastního prostoru.