„Pro mě je nový cirkus svoboda,“ říká principál Cirk La Putyka Rostislav Novák

Je známo, že pocházíte z rodiny slavných českých loutkářů – Kopeckých – i herců. Co vás přimělo věnovat se novodobému cirkusu?

Právě to, že jsem vyrostl do takovéhle rodiny, cirkus mě bavil už odmala. Každý podzim jsme chodili s bráchou s rodiči na Letnou na tradiční cirkusy. S bráchou nás moc nezajímaly drezury zvířat, ale když jsme přišli z cirkusu, tak jsme vytáhli všechny matrace, postavili je v předsíni, vzali si elasťáky a takové ty vycpávky z huculí, tím jsme nahradili akrobatické boty, a hráli jsme si na akrobaty. To byla asi moje úplně první fascinace cirkusovým uměním. Druhá přišla v roce 2000, když jsem díky vedoucímu mého ročníku na DAMU Josefu Kroftovi, který byl takovým mým mentorem a průvodcem divadelním vzděláním, poprvé viděl francouzský novocirkusový soubor Que-Cir-Que. Pak to byl určitě ještě rok 2005, kdy jsem dostal nabídku vystupovat v Cirque du Soleil v roli herce v představení Varekai. A pak to je rok 2009, kdy jsme založili Cirk La Putyka. No, takže tohle byla má cesta k cirkusu. 

Co přesně si mohou naše čtenářky a čtenáři pod pojmem „nový cirkus“ představit?

Nový cirkus nemá žádné hranice, nebo je spíš boří. Je to žánr, který hodně pracuje s fantazií, imaginací. Je skutečný, co se děje na jevišti, se děje doopravdy. Akrobat skutečně lítá ve vzduchu, nepoužívá se žádný filmový trik, porušují se gravitační zákony. Pro mě je nový cirkus svoboda.

V čem se liší od tradičního?

Tradiční cirkus pracoval a pracuje ještě v některých zemích s drezurou. Je to také specifická struktura představení, kde jedno číslo následuje druhé a není tam žádný příběh, není tam divadlo zastoupené tak moc, jako je v novocirkusovém žánru. 

V čem se liší vaše role jako principála?

Principál pracuje s lidmi, stává se tváří company nebo cirkusu jako takového a je to také hodně o rodinné vazbě. Důležitý je osobní vztah, udržet si rodinnost, protože tradiční cirkusy vždycky stály na rodinném klanu. 

Chtěl jste někdy dělat něco jiného? Pokud ano, co?

Chtěl jsem být profesionální potápěč. Inspiroval mě Jacques-Yves Cousteau. Pak jsem zjistil, jaký byl člověk, byl vcelku drsný na své spolupracovníky, hodně nekompromisní a arogantní, takže jsem tenhle sen opustil. Chvíli jsem chtěl být učitel v mateřské školce, pak jsem chtěl studovat vývojovou psychologii, pak být olympionik v atletice, herec a nakonec jsem se stal režisérem. (smích)

Co vás na vaší práci nejvíce baví?

Hledání hranic a zjištění, že hranice jsou jenom v naší hlavě.

Nyní váš soubor čítá téměř sto lidí a na vašich stránkách se píše, že za 15 let vaší existence jste odehráli přes 2 200 představení a navštívili 23 zemí. Jak vypadá vaše práce během roku – kdy se zkouší, hraje a jak moc hrajete v zahraničí?

Myslím si, že na tohle by nám ten rozhovor vůbec nestačil. Dneska je premiéra (7. prosince, pozn. red.), zítra se začíná zkoušet nový projekt. Je to takové perpetum mobile. Co se týká zahraničních představení, zaplať pánbůh pořád se nám daří vyjíždět. Před covidem ten poměr byl ještě větší, byli jsme schopni odehrát až 50 % představení z roku v zahraničí, po covidu se to dost zkomplikovalo. V posledním roce jsme byli v Kanadě, Americe, Itálii, Dánsku, Maďarsku a na příští rok tam máme Benelux. Teď se to vlastně řeší mnohem později nebo víc na poslední chvíli než dřív. 

V posledních pěti týdnech se moje práce omezila a soustředila jenom na tvorbu – a jsem za to rád. Pět týdnů jsem byl zavřený ve zkušebně s herci, s tvůrčím týmem, s technikou, se scénou, s kostýmy, s hudbou, a neřešil jsem provoz divadla jako v posledních měsících tohoto roku. A tam se vlastně cítím nejjistější a nejsvobodnější – a moc rád bych se vrátil jen do té tvůrčí práce. To je pro mě radost a euforie. 

Funguje to podobně jako v divadle – že máte více představení a v každém z nich jiné (někde stejné) účinkující?

My jsme takovým mixem mezi repertoárovým a projektovým způsobem fungování divadla. Máme svůj soubor, snažíme se držet si stejné lidi. Teď jsme se rozhodli, že nové lidi přibírat nebudeme, že projektem Rest in Euphoria se uzavírá na čtyři roky cast, který bude dostávat příležitosti se rozvíjet a pracovat kontinuálně. Takže máme vlastní soubor, ale máme titulů víc, což je celkem unikum oproti zahraničním souborům, které mají na repertoáru třeba tituly dva. Nejblíž tomu tady jsou bratři Formani, kteří hrají Obludárium 10 let a teprve potom vytvoří Nachové plachty a teprve potom vytvoří Deadtown. Ale nehrají všechny tři tituly najednou. My těch titulů teď máme šest nebo sedm, což je samozřejmě velká zátěž. 

Vaše první představení La Putyka z roku 2009 mělo obrovský úspěch a hrajete ho dodnes. Jak na něj vzpomínáte?

Vlastně na něj nevzpomínáme, protože ho pořád žijeme. Vzhledem k tomu, že budeme  příští rok slavit 15 let, tak se bavíme o tom, jak představení po té dlouhé době adaptovat do jiných třeba nedivadelních prostor, to znamená vyvézt ho třeba někam do outdooru a hrát ho jinde než v zavřených divadelních prostorách. Moc se na to těším.

Dokázal byste říct, jak moc jste se za tu dobu posunuli?

Posunuli jsme se neuvěřitelně. Kdyby mi někdo před 15 lety řekl, že budu dneska dělat takové představení jako je Rest in Euphoria, nevěřil bych tomu. Teď jak tu sedíme (v den premiéry na Jatkách78, pozn. red.), kolem nás prochází neuveřitelní hosté, kteří s námi spolupracují. Teď přišel Maksim Komaro, režisér, performer a ředitel finské cirkusové company, támhle stojí André St-Jean a Nico Lagarde, jedna z prvních generací umělců ze Cirque du Soleil a koučové, kteří vychovali několik generací cirkusových umělců. Nebo třeba Ilona Jänti, finská akrobatka a choreografka. Vlastně je docela úlet, že se dneska sjíždí na premiéru v Praze lidi z celé Evropy. 

Vaše poslední představení R.I.E., neboli Rest in Euphoria (Odpočívej v euforii) mělo premiéru 7. prosince. Na co se v něm lidé mohou těšit a proč by na něj měli jít v období Vánoc a Silvestra (kromě toho, že se v těchto časech hraje)?

Pokud se člověk chce nadchnout a dokázat prožít euforii doopravdy, ne jen v jedné milisekundě nebo pár vteřinách, tak si myslím, že tohle je představení, které mu to může nabídnout. Díky tomu, že každý prožívá euforii jinak, v jiný moment a každý ji má spojenou s něčím jiným, nabídne každá scéna pocit euforie různým divákům různým způsobem. Jsem přesvědčený o tom, že každý si v tomhle představení najde vlastní moment té své euforie.