Teď jste si rozpustila vlasy - ty světlé pramínky, to je melír?
Ne, ty vznikly přirozeně, od sluníčka. Nikdy jsem si vlasy nebarvila, jen asi ve čtrnácti jsem si odbarvila asi tři pramínky na blond, abych je mohla mít modré.
Nejenže jste přírodní typ, ale taky hodně žijete ekologií.
Příroda je mi blízká, mám pocit, že je mojí součástí. Možná to souvisí s tím, odkud pocházím a že trávím hodně času na horách. To na vás intenzivně působí. Sedíte na kopci a vidíte ty obrovské hory. Vidíte, co je příroda schopná dokázat. Člověk si uvědomí, jak je malinký. Asi jsem měla i dobrou výchovu od rodičů, není mi to lhostejné. Lidé dnes utíkají do přírody, protože si v ní lépe odpočinou. Připadá mi super, že k ekologii tíhnou i mladší lidé než já, i teenageři. Zároveň si ale uvědomuju, že můj životní styl není nic ekologického, jezdím dlouhé trasy, někdy i létám. Snažím se ale najít kompromis, a až přestanu závodit, určitě to půjde lip. Uvědomuju si i to, že obří mezinárodní akce nejsou v tomto ohledu nic skvělého. Český olympijský výbor měl nedávno konferenci na téma, co dělat pro to, aby byl sport udržitelnější, ekologičtější i ekonomičtější. A sama v každodenním životě čím dál víc směřuju k minimalismu.
Jak to vypadá v praxi?
Je to dost těžké, i vzhledem k tomu, že mám řadu spoluprací, partnerů, sponzorů. Ale snažím se odříkat si zbytečnosti, nenakupovat impulzivně. Zero waste a hromadění věcí je pro mě velké téma. Dřív bývali lidé úspornější, viděla jsem to u rodičů. Dnes si můžeme koupit všechno hned. Když už pořizuju něco většího, přemýšlím nad tím, jestli to opravdu potřebuju. To se týká i koní, tam taky můžete mít miliardu věcí, které jsou trochu zbytečné a zároveň trochu super. Jenže když koni koupíte deset deček, nebude šťastnější. Takže radši investuju do výživy, do svého vzdělání nebo s koňmi jedu na kurzy a nakupuju na ně z druhé ruky. Taky ráda nakupuju bez obalu. Uvažovala jsem i o vermikompostéru, ale žijeme v bytě a často jezdím pryč, takže to zatím nejde. Po Praze většinou jezdím hromadnou dopravou, a když na chalupě potřebuju třeba vozík, půjčím si ho ve stavebninách. Pořád hledám rovnováhu. A baví mě podporovat firmy a lidi, kteří mají dobré nápady a zlepšováky týkající se udržitelnosti. Taky jím méně masa než dřív, což mi docela jde.
Prý dobře vaříte.
No nevím. Zrovna včera jsme se s Markem bavili o tom, že teď moc nevaříme. Když jsem byla zraněná, vypadla jsem z toho, a teď mám zase narvaný kalendář. Ale chtěla bych se k tomu vrátit, je příjemné vařit si doma a mít řád. Prospívá to všemu a všem. Teď je to se mnou ale bída.
Několikrát jste se zmínila o rodičích. Jak jste se smiřovala s tím, že tak brzy odešli? Určitě se vám stýská.
Nějak s tím žiju, někdy je to lepší, někdy horší. Stesk, to je ta nejsilnější emoce, to máte pravdu. Na začátku si člověk tu ztrátu zase tolik neuvědomuje, to přijde až později. Třeba zrovna na svatbě - k oltáři mě vedla ségra. Mám pocit, že jsem se s odchodem rodičů srovnávala hlavně tím, že jsem si to prožila. Že si dovolíte prožít smutek a věříte, že se to bude dál zlepšovat. Taťka byl hodně nemocný, tam to byla otázka času, u mamky to bylo náhlé a rychlé. Samozřejmě je mi líto, že už tu nejsou, vždyť rodiče jsou základní pilíř. Ale mám Marka, ségru, zbytek rodiny a kamarády. A pomohl mi i můj životní styl, to, že jezdím na hory a jsem v prostředí, které mi dělá dobře na duši. Myslím ale, že si to člověk doprožívá celý zbytek života. V těžkých situacích to na něj dolehne.
Co v takové chvíli pomáhá?
Pomáhají mi představy, že se na mě rodiče dívají - třeba zrovna na té svatbě. Nedávno jsem poslouchala rozhovor s hercem Andrewem Garfieldem, kterému umřela maminka a v talk show se toho tématu dotkli. Byl naměkko, bylo znát, jak je to pro něj těžké, ale říkal - jsem hrozně rád, že se mě na to ptáte. A že vlastně rád smutní, protože ten smutek je nevyslovená láska, kterou jste svým blízkým nestačili vyjádřit. Že je to vlastně dobré. To ve mně velmi silně zarezonovalo. Měl na krajíčku, a přesto o tom rád mluvil a rád na mámu vzpomínal. Naprosto s ním souhlasím. Nejsem pro to, aby v sobě člověk smutek a stesk zadupal, zakazoval si je cítit. Samozřejmě nesmí nastat ten druhý extrém, že vás to sejme - nebo maximálně na chvilku. Asi mi pomáhá i to, že o rodičích i o svých pocitech mluvím. Tím mluvením si plno věcí uvědomím. Ano, stýská se mi, ale nic s tím neudělám.
Rodiče v nás navíc de facto žijí dál.
Přesně. I to, co na sobě člověk nemá rád, má po rodičích. Ta největší vzpomínka na ně jsem já se ségrou. A všechny ty společné příhody a naši kamarádi. A je pravda, že kdykoli si na toho člověka vzpomenete, je s vámi. Proto je život tak vzácný, že je limitovaný. Asi je to tak správně.