Miroslav Hanuš: „Jsem rád, že mám tři dcery.“

Nepijete, nekouříte, a když jsme domlouvali termín rozhovoru, říkal jste, že jste celý den nejedl. To jste tak asketický typ?

To zas ne, jen jsem zrovna hodně pracoval a neměl jsem čas se najíst. Nekouřím a nepiju, protože mi to nevyhovuje, je mi pak špatně a nemám z toho žádné hezké zážitky, což je asi ten důvod, proč to lidé dělají. Ale jídlo mám rád, teď ovšem musím trochu zhubnout, abych se vešel do fraku. V nové inscenaci tady ve Švandově divadle mám totiž frak a stepuju. Už jsem nestepoval dlouho, asi sedmnáct let.

Kdy jste to zkusil poprvé?

Na DAMU. Bavilo mě to a během let jsem to při práci několikrát potřeboval. Teď jsem si po letech obul stepovací boty a bolí mě z toho nohy. Ale stojí to za to. Je to inscenace Kabaret Winton, příběh dvou sester, z nichž jen jedna odjela Wintonovým vlakem. Já hraju kabaretiéra. Rozhodl jsem se, že použiju všecko, co jsem se naučil, takže kromě stepování ještě hraju na saxofon, na piano a zpívám.

Piano mě zase tak nepřekvapuje, ale saxofon?

To jsem taky potřeboval před lety do nějaké inscenace. Nejsem žádný opravdický muzikant, v podstatě umím jenom těch pár písniček, co hraju v představení.

A to piano?

Na to jsem se učil sám. Když jsem byl v prváku na gymplu, přihlásil jsem se do lidušky. Chodily tam buď děti, nebo důchodci, a mezi tím jsem byl já. Asi tři roky jsem to vydržel. Měl jsem rozumnou paní učitelku, takže pochopila, že si chci hrát písničky, ne přehrávat noty.

V netypickém věku jste pak chodil i do dramaťáku, že?

Tam jsem chodil asi tři měsíce. Tehdy jsem se rozhodl, že se přihlásím na DAMU a že se zase půjdu zeptat do lidušky. Přibrali mě do dramaťáku, k sedmi-, osmiletým dětem. Mně bylo jednadvacet, byl jsem na vysoké ekonomické, bylo to dost legrační. Paní profesorka Hartmannová se mnou pilovala monology na přijímačky. Chvíli jsem dělal s dětmi nějaké etudy, pak už jsem se věnoval tomu svému. Bylo to absurdní, trochu jako Sněhurka a sedm trpaslíků.

Jaké další schopnosti jste díky herecké profesi získal?

Díky téhle profesi se naučíte od všeho trochu. Máte ve filmu jet na koni, tak si osvojíte jenom to, co role vyžaduje. Jsem činoherní herec a občas potřebuju něco takhle přicukrovat. A baví mě repertoárová šíře – od složitých, filozofických kusů až k nejlidovějším komediím, a nejzábavnější je právě to střídání. Kdyby na mě osud hodil jen samé komedie, asi bych se toho brzy „přežral“.

Teď jste na volné noze, tudíž je vám ta šíře plně umožněna.

Byla mi umožněna i předtím, třeba když jsem působil v oblastním divadle na Kladně. Pokud je ve městě jen jedno divadlo, musí obsáhnout celé spektrum repertoáru. Předtím jsem byl třiadvacet let v Divadle v Dlouhé, tam byl taky velký záběr, a teď si ho supluju rozsahem divadel, se kterými spolupracuju. Například na Fidlovačce mám hru Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách, což je velmi oblíbená a navštěvovaná komedie podle knižního besteselleru. A tady ve Švanďáku mám Hadry, kosti, kůže, drama o soužití Wericha a Holana ve Werichově vile, a teď toho Wintona. Působím i v dalších divadlech. Takže si připadám jako komediant-poutník. V každém divadle jiný žánr a já mezi nimi příjemně bloudím.

Co se snažíte stíhat kromě práce?

Nebaví mě sportovat ani dívat se na sport. Svým faux pas, kdy jsem ve Všechnopárty nepoznal Petru Kvitovou, jsem se zapsal do dějin. Mě nejvíc baví fyzická práce. Máme dům v Praze a chalupu, a kdo to zná, ten okamžitě pochopí, o čem mluvím. Je to nekonečný sled prací a já jsem na ně dost šikovný. Mám spoustu všelijakého nářadí, a co můžu, to se snažím zvládnout sám. Často mi na to chybí čas, ovšem covid mi ho dopřál. V té době jsem vykonal spoustu věcí, včetně těch, které jsem třicet let odkládal.

Například?

Například jsem uklidil půdu na chalupě. To je úkol, který člověk dokáže odkládat donekonečna. Kdybych chtěl na pandemii najít něco pozitivního, tak to, že jsme odjeli na chalupu a měli jsme tolik společného času, kolik už dvacet let ne. Třeba tři měsíce v kuse jsem mohl být s rodinou a bylo to hezké. Nejstarší dcera vyučuje češtinu na gymplu, nejmladší byla ještě na střední škole, prostřední na DAMU a hrála v divadlech, a za lockdownu se neučilo ani nehrálo. Moje žena choreografka za tu dobu napsala knihu. Věnovala ji všem, kteří pečují o někoho doma. Vyjde 1. listopadu a jmenuje se stejně jako její blog: Rádio v mrazáku.

Ale je to nezvyk, být pořád spolu, že?

Já si hned najdu práci, a tak se nikomu neomrzím. Jsem v dílně, dělám něco na baráku nebo sekám trávník, a pak společně něco podnikneme. Do ponorky se mnou moc neupadnete.

V té dílně třeba vyrábíte nábytek?

To ne, ale když se něco rozbije, opravím to, barák si udržuju. Jsem nerad, když se věci vyhazují. Boty nosím k ševci, a když se rozbije telefon, žádám si opravu. Oni mi říkají, ať si koupím nový, že se oprava nevyplatí, že by stála tisíc korun a nový telefon je třeba za dva. Ale pořád je to tisíc, a i kdyby ten rozdíl byla stovka, mně je to jedno. Já to chci opravit, nechci to vyhazovat. Až když to definitivně selže. Tím se dostávám dost za dobu, protože reklamy vám vysvětlí, že byste si měla pořídit nový, nebo vám to ten telefon vysvětlí sám, poněvadž se tak zahltí aktualizacemi, že je na odpis. Ale mému tlačítkovému telefonu to nehrozí. To je jistota.

Jak na rodinný čas na chalupě s odstupem vzpomínáte?

Bylo to fajn. Ale obávám se, aby to nepřišlo znova. Divadlo je kolektivní záležitost, a když vám dva onemocní, už to nedáte dohromady. Takže já se teď očkuju proti chřipce, a jak to půjde, nechám si dát čtvrtou dávku proti covidu. Prosazuju očkování, věřím mu. Covid jsem měl dvakrát, ale zlehounka. Ta injekce není na to, abych ho nedostal, ale abych ho přežil.

Máte tři dcery, jako král v pohádce…

Však se taky někdy z legrace podepisuju král Miroslav, když komunikuju s filmovými produkcemi.

Váš první vnuk je ovšem kluk. Je to v něčem jiné?

Vendelínovi je rok a půl a je to stejné. Tedy vůbec neřeším, ani u holek jsem to neřešil. Jaký člověk ke mně přijde na svět, takového ho beru. Jsem nesoutěživý a neambiciózní. Někdo si myslí, že muž má mít syna, znáte to – postav dům, zasaď strom, zploď syna. Tak na to já vůbec netrpím.

Může být herec a režisér neambiciózní?

Mám rád, když dostanu úkol. Když upadne kus baráku, tak máte úkol, a zrovna tak, když si ode mě objednají režii. Není to tak, že bych obcházel divadla. Režii se věnuju od školy a vždycky nějaká nabídka přijde. Beru to tak, že co přijde, to bude. Ale aby nedošlo k omylu: sice jsem neambiciózní, ale na kvalitě mi velmi záleží.

To je ideální stav.

To je docela dobrý stav. Ale já jsem nebyl soutěživý nikdy. Naopak to nemám rád. Proto nechci chodit do žádných televizních soutěží. Ano, byl jsem ve StarDance, ale jen abych udělal radost ženě a dcerám. Chtěl jsem to zkusit, ale už bych tam nešel.

Byla to moc velká dřina?

To mi nevadilo, spíš to, že je kolem té show hodně omáčky, pořád nějaké rozhovory a focení. A já si chtěl jenom šoupnout kramflekem, jak říkala moje babička.

Ale teď byste rád trochu zhubnul a na to je tanec dobrý, ne?

To je. Ale já už jsem během zkoušení malinko zhubnul, asi pět kilo. Nemám čas jíst, navíc se tam pořád poskakuje. Ale až se to uklidní, zase se to pokazí, to už znám.

A udělal jste ženě a dcerám radost, jak jste chtěl?

Myslím, že jo. Chodily na každé kolo, mávaly, tleskaly a myslím, že na mě byly pyšné. Dostal jsem se docela daleko a předvedl jsem několik slušných kousků, řekl bych.

Ptám se proto, že dcery i manželka mají k tanci velmi blízko.

Ano, manželka je tanečnice a choreografka a všechny tři holky dlouho tancovaly, osm, dvanáct let. Chodily do taneční školy Emotion u nás v Dejvicích a na klasiku do přípravky v Národním divadle. Dnes se už tanci nevěnují, ale dvě jsou herečky, takže ho dost využijí.

Je vám bližší standard, nebo latina?

Latina mi připadá pekelná. Děsně vykroucená. Když jsem před třiceti nebo čtyřiceti lety sledoval mistrovství v Ústí nad Labem, líbila se mi, ale teď je to jinak. Kdyby z nich byly siluety, tak nevím, kdo je muž a kdo žena, jak sebou ti chlapi mrskají. To popírá smysl párového tance jako příležitosti blízkého, ale veřejně přijatelného setkání ženy a muže. Vypadá to spíš jako mistrovství v tom, kdo udělá kolik separovaných pohybů za vteřinu. Standard mám radši, ale nejvíc mě bavil rokenrol. To byla skupinová choreografie mimo soutěž a oni říkali – všichni jste tancovali jako kumpačka, jenom Mirek zase tancoval po svým. Já prostě nejsem do sboru, zafrázuju si to tak, abych si zatancoval.

Však to je to nejpodstatnější!

No, to jsem si myslel. Tanečnice Adriana to chtěla trochu vyžehlit, abychom splňovali veškerá kritéria, a já jsem chtěl tak jako juchat. Ale byla laskavá.

Mluvíme o juchání, ale zrovna ve StarDance jste promluvil i o své zkušenosti s depresí. Co vás k tomu přimělo?

Vědomí, že když o tom mluví někdo se zkušeností jako já, má to pro lidi význam. Zvlášť pro ty, kteří mají problém, a těch jsou mraky. Ale nijak jsem to neplánoval. Stál jsem tam, všichni děkovali všem a já si říkal, že když už tu jsem a kouká na to milion a půl lidí, měl bych říct něco podstatného. Přišla mi pak spousta krásných dopisů, někteří se díky tomu i objednali k doktorovi nebo na terapii. Netancoval jsem nadarmo.

Myslíte, že osvěta je už dostatečná?

Snaha zlepšit situaci je velká, teď zrovna jsem účinkoval v prvním dílu populárně-naučného cyklu České televize Péče o duši. Rozhodně je to rok od roku lepší, jsou lepší medikamenty, s dobou před dvaceti třiceti lety se to vůbec nedá srovnat. U psychických potíží je strašně důležité poznat problém a nebát se ho řešit. Takže pokud někoho něco trápí, pomoc existuje. A není se za co stydět.

Kde je hranice, kdy vyhledat pomoc?

Někdy vám dá najevo okolí, že už je to fakt nějaký divný. A když žijete v psychickém neluxusu třeba měsíc a je to opravdu nepříjemné, tak by člověk neměl váhat jít se poradit. Někde jsem četl, že polovina populace se do situace, kdy by měla tento typ pomoci vyhledat, dostane dvakrát za život. Je přirozené, že v životě nastávají krizové situace, a svět kolem nás taky zrovna nepřispívá k duševní pohodě a klidu.

Stejně tak zimní období, kdy je málo světla. I když u vás to bývalo nejhorší na jaře, že?

Upřímně řečeno, už se cítím dobře tak dlouho, že jsem zapomněl, kde byla moje sezonní propast. Je to individuální a je to běžná věc. Problém je, že je málo lékařů, anebo je to za peníze. A lidé s psychickými problémy na tom zpravidla nejsou finančně kdovíjak dobře. Kdo má dost peněz, může někam jít okamžitě. Ale jinak to není snadné. Zrovna nedávno jsem dělal kampaň pro organizaci Fokus, která pomáhá právě lidem s psychickými problémy. Od té doby, co jsem díky zmínce o depresích v televizi založil největší terapeutickou skupinu na světě, jak říká moje žena, se na mě občas někdo obrací. Ale sám si už ani nevzpomínám, kdy jsem měl nějaký propad. Což znamená buď to, že se cítím dobře, anebo že už si nic nepamatuju.

Deprese tedy díkybohu patří minulosti – co je u vás naopak nového?

Loni jsem začal učit na DAMU herectví. Zajímal jsem se o to už na škole, fungoval jsem tam jako asistent, jenže pak přijde období, kdy musíte živit rodinu, a učit na škole znamená trávit tam dvě odpoledne v týdnu, což se s tím tak úplně nesnoubí. Teď už si ten luxus můžu dovolit. Už jsem velkej, děti jsou velký, ještě jsme zdraví, na živobytí si vydělám, tak si můžu podnikat, co mě těší.

To jste životní období před šedesátkou hezky shrnul. Optimisticky.

Je to docela dobré životní období. Nejmladší dceři je dvaadvacet, holky už fungují samy. Ale hodně se vídáme. Po fázi, kdy odlétly, přišla další, kdy už zase přilétají.

Zaznamenal jste u sebe syndrom opuštěného hnízda?

Vlastně ani ne. Mezi holkami je takový věkový rozdíl, že se vždycky nějak vystřídaly. Nebyl bych ale rád, kdyby odešly někam do světa a žily tam. Bydlím v Dejvicích a vznesl jsem požadavek, aby všichni bydleli patnáct minut ode mě pěšky.

A povedlo se?

Docela jo, i když to tedy není patnáct minut. Slíbil jsem, že jim přispěju na vlastní bydlení s podmínkou, že to bude blízko. A osvědčilo se to ohromně. Chceme se vidět, někdo si zabouchne klíče, je mu smutno, potřebuje zalít kytky, vyvenčit psa… Jsme u sebe hned. Jsem rád, že to vyšlo, a opravdu si teď nemám na co stěžovat. Každé období má své a teď je to dobrý. A nikomu nic nedlužím.

Myšleno čistě finančně, nebo i metaforicky?

Spíš finančně. Nechtěl bych mít hypotéku nebo půjčku, to radši nic nevlastnit. Jinak to, že někomu něco poskytnu a on zase mně, přátelství a podobně, je něco jiného. I tam by se dalo říct, že jsme si nějak zavázáni, ale s radostí.

A co manželství po tolika letech?

Taky dobrý. Jsem spokojený.

Jaké je to, mít vnoučka?

Tohle vždycky zajímá ženy, ale já to asi prožívám jinak. Ženy poskakují kolem kočárku. A já Vendelínovi ukazuju, co je šroubek a matička, a vůbec u toho neposkakuju. Ale řekl bych, že moje ukázka šroubku a matičky ho vždycky zaujme. Je fakt, že když si ho vezmu do kočárku, stávám se atrakcí. Na pískoviště s ním nemůžu, protože tam probíhají takzvané pískovišťové rozhovory, to je svět sám pro sebe a do něj se nemohu zařadit. I tak jsem se tuhle musel během patnáctiminutové projížďky třikrát vyfotit. Vendelína to naštěstí zaujalo, asi si myslí, že mu dotyčný chce ten zajímavý předmět, telefon, půjčit. Jenže místo toho ho pak sebere a odejde, a on je zklamaný. Každopádně ti, co taky vlečou dítě, mají pocit souputnictví a dávají se se mnou do řeči. Kočárek zřejmě vypadá jako výzva. A já bych si třeba chtěl opakovat texty, když Vendelín spí.

Zřejmě je kočárek podobný magnet, jako by byl třeba pes.

Toho máme taky, nalezence, ale s kočárkem bývá kontaktů víc. Možná je to tím, že se psem dělám pořád ten samý okruh a lidi už mě znají, zdravíme se. S kočárkem jsem nový.

Máte psa z útulku?

Ne, někdo v lese vyhodil štěňata, známá je našla a přivezla je na společný sraz. Zrovna nám umřel pes, tak jsme se na sebe se ženou podívali a řekli si – vezmeme si toho, který k nám přijde první. A to se stalo. Jellinka s námi bydlí a někdy i spí v posteli. Kromě toho máme dvě kočky, papouška žako, želvu a králíka.

Jak spolu kočky a fena vycházejí?

Navzájem se sobě vyhýbají. Jelly by si jich nevšímala, ale když kočka začne utíkat, neodolá a pronásleduje ji. Ale když se kočka zastaví, zastaví se taky. Bydlíme v domě, pes je hodně na zahradě, kočky mají svůj průchod a žijí si svým životem. A všichni poznají motorku. Když se na ní kolem jedenácté večer vracím z divadla, pes vyleze z boudy, na plotě sedí obě kočky a evidují, že jsem přijel.

Jakou máte motorku?

Skútr, jezdím na něm už asi čtyřicet let. Po Praze je to nejrychlejší způsob dopravy.

A pro vás tím šikovnější, že nepijete.

Přesně. Jsem díky tomu oblíbený v rodině – můžeme si kamkoli vzít auto a já pak všechny svezu a rozvezu. A udělám to rád.

Ještě na skok k divadlu. Švandovo jsme už probrali – kde ještě vás můžeme tuto sezonu vidět?

V Divadle v Dlouhé mám dvě hry: Romeo, Julie a tma a Lucernu. Také působím v inscenaci Luboše Baláka Zkurvení havlisti pod agenturou Komediograf. Tři chlapíci sedí v sauně a nadávají na manželky, na politiku, na sport. A za všechno můžou havlisti, protože tady zavedli demokracii a tím všechno „pokazili“. Je to velmi vtipná hra, a jelikož je minimalistická, objíždíme s ní republiku. Vezeme s sebou jenom kulisu sauny a při představení na sobě máme jen ten ručník a pod tím nic, abychom měli opravdu pocit saunování. Kromě toho hraju v Divadle v Celetné v Rozmarném létě. Mám krásnou roli, Důru, kterého ve filmu hrál pan Hrušínský. Ve Studiu DVA hraju v Beckhamovi ve hře Petra Zelenky a ve své hře Smolíkovi hraju Pepu Smolíka. Hraju patnáctkrát šestnáctkrát do měsíce.

To je dost…

Lidé běžně chodí na osm hodin do práce, někteří i na dvanáct. My ostatně taky, všechno se natáčí ve dvanáctihodinových směnách a to už mě začíná zmáhat. Hlavně nemám rád natáčení přes noc. To se úplně rozšroubuju a pak se dlouho dávám dohromady. Nedávno jsem odmítl docela hezkou roli, protože se točila jen v nočkách, šest nocí za sebou, od šesti do šesti. To by mi nezaplatili žádnými penězi. Byl bych rozšroubovaný dva měsíce.

Fyzicky to zvládnout jde?

To není problém. Přijdu, hraju. Je to zaměstnání a baví mě to. Ale je to za tu cenu, že ty síly někde berete.

A na dluh to moc dlouho nejde.

To nejde. A já se do těchto situací nechci dostávat. Sice se cítím dobře, ale se záležitostmi, jako je spánek a odpočinek, není radno moc laborovat. To už vím.