LUCIE VALEŠOVÁ: Stokrát padnout a stokrát se zvednout

Je pravda, že když jste žádala o svou první práci, nedostala jste ji, protože jste žena?

Ano, to je pravda. Po ukončení studia jsem se šla zeptat na práci na oftalmologii na plzeňské klinice. Pan profesor Těšínský mi svým vlastním tělem zablokoval dveře a vypoklonkoval mě se slovy, že vůbec nemá smysl pokoušet se o práci na očním, protože jsem ženská. Že prý budu ráda, když mě vezmou na interně, a ještě jim za to budu platit.

Promiňte, ale to se opravdu stalo ve 20. století? Já bych se asi ne­udržela a vybuchla bych. Co jste mu řekla?

Před ním jsem se ovládla, ale když jsem odcházela z budovy, rozbrečela jsem se. Hrozně jsem tam chtěla pracovat a tohle mi přišlo jako bezpráví. Ale řekla jsem si: já ti ukážu! Já to mám tak, že když mě někdo podceňuje, tak mě to spíš nakopne k akci.

Takže jste se na oční nakonec dostala?

Dopadlo to ještě mnohem líp. Díky kontaktům mě vzali na oftalmologii ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze, kde jsem za dvacet let působení získala spoustu zkušeností. A kolega, který místo mě tehdy nastoupil v Plzni, je pořád v té Plzni.

Proč jste ale po dvaceti letech odešla z renomované nemocnice do soukromého sektoru?

Vadilo mi, že pacienti – mnohdy staří a nemocní – čekali dlouho v čekárně, že nebyly peníze na přístroje, že každé malé rozhodnutí muselo schválit deset lidí. Mrzelo mě, že jsem s tím jako řadový lékař nemohla nic dělat. Cítila jsem velký potenciál v soukromém sektoru, že bych chod věcí mohla více ovlivnit, a tak jsem zvedla kotvy a riskla to.

Se svým společníkem jste se tedy rozhodla založit soukromou oční kliniku DuoVize. Jenže to bylo v době, kdy jste rozváděla. To nebylo zrovna ideální načasování.

Máte pravdu. Navíc můj tehdejší manžel zmrazil náš společný účet a já jsem v jednu chvíli neměla ani korunu. Byl to strašný pocit, jako by se potvrdil můj podvědomý strach. Už od dětství mě totiž děsilo, že se něco hrozného stane a já skončím na ulici a budu spát pod mostem. Přitom jsem měla garsonku a taky rodinu a přátele, kteří by mě určitě podrželi. Ale já jsem nechtěla nikoho obtěžovat a raději jsem si nic nekupovala, nikam nejezdila, žila jsem skromně.

Kdy jste se finančně stabilizovala?

První rok fungování DuoVize byl krušný, pacienti přibývali pomalu, ale leasingy na přístroje a výplaty zaměstnancům jsme museli platit každý měsíc. Já jsem si naštěstí nechala jeden pracovní den v nemocnici, takže jsem to přežila. Po roce se to zlomilo, pacienti byli spokojení, protože cítili, že je máme rádi, a posílali za námi své příbuzné a známé. A rozvod se v té době taky uzavřel.

Spolumajitelkou kliniky DuoVize a primářkou jste osm let, ale oftalmologii se věnujete už pětadvacet let. Baví vás to ještě?

Rozhodně ano! Oční lékařství je obor, který prodělal ohromný vývoj, nic se už nedělá tak jako v době, kdy jsem ukončila studium. A to mě baví. Dříve se třeba šedý zákal operoval řezem dlouhým 6 mm, do kterého se vkládala taková klička, jíž se ten zákal vytáhl spolu s celou čočkou. Dnes dokážeme polovinu operace udělat pomocí laseru, aniž by bylo otevřeno oko.

Laser způsobil v oftamologii revoluci, nemyslíte? Já jsem se díky němu zbavila brýlí na dálku už před deseti lety. Vzpomínám si, jakou jsem měla radost, že konečně vidím věci, které jsem dřív jen tušila, že poznávám lidi na ulici a nedobíhám špatnou tramvaj.

To úplně chápu, oční vada je samozřejmě handicap. Omezuje vás nejen při sportu, ale i v běžném životě a ne každý se sžije s brýlemi nebo čočkami. Existují světové studie, že odstranění očních vad zlepšuje psychickou pohodu pacientů, mají pak větší pocit jistoty a sebevědomí. My to pozorujeme dnes a denně, před zákrokem pacienti často vypadají naštvaně, mračí se, protože se snaží zaostřit. Měsíc po zákroku se změní k nepoznání, jsou veselí, energičtí. Je strašně vtipné a zároveň dojemné poslouchat je v čekárně, jak si sdělují zážitky, že najednou vidí na budík i na hodiny na věži, že bezděčně sahají po brýlích, i když už je k ničemu nepotřebují. To jsou tak krásné momenty!

Laserové operace jsou šetrné a rychlé, ale co všechno se dá laserem operovat?

U nás operujeme šedý zákal, všechny dioptrické vady a přibližně od čtyřiceti let věku i dioptrie do dálky i na blízko – k tomu používáme metodu PRELEX, výměnu čočky. To se laserem odstraní celá čočka, ponechá se tam její pouzdro a do oka se vloží umělá čočka, která je tam už nastálo. Máme různé tipy čoček, nejmodernější jsou trifokální, které umožňují dobré vidění na tři vzdálenosti – nablízko, na počítač a do dálky.

Takže v podstatě by už nikdo nemusel nosit brýle?

Ano, ale některé lidi od operace odrazuje cena. Jsme soukromá klinika a takové nadstandardní estetické zákroky pojišťovna nehradí.

Působíte velmi vyrovnaně a optimisticky, je něco, co vás dokáže rozhodit?

Jsem ráda, že to říkáte, ale prožila jsem si, asi jako každý člověk, taky těžké chvíle. Krátce po sobě mi zemřel tatínek i partner. Měla jsem pocit, že všechno skončilo, že nemůžu dál... Ale nikdy jsem si neřekla: proč se to stalo právě mně? Pochopila jsem, že člověk musí mít pokoru k tomu, co život přináší, že jsou věci, které prostě ovlivnit nemůže.

Když jsem já prožívala těžké chvíle, hodně lidí mi doporučovalo antidepresiva. Přiznám se, že jsem se bála jejich návykovosti a raději jsem to nepokoušela. Jak jste se smutkem vyrovnala vy?

Když mi umíral partner, prožívala jsem dvojí stres – z toho, že přicházím o milovaného člověka, a z toho, že asi už nikdy nebudu mít dítě. Chodila jsem jednou týdně k psychiatričce a tam jsem hodinu mluvila a brečela. Rok mě přemlouvala, abych brala antidepresiva, ale já se tomu bránila. Jenže když jsem kvůli stresu fyzicky úplně sešla, nic jiného mi nezbývalo. Zpětně musím říct, že jsem jí nesmírně vděčná, protože díky lékům jsem byla schopna svého přítele držet až do poslední chvíle. Ty pilulky způsobily, že jsem to prožívala, jako kdyby se na můj příběh dívala třetí osoba. Necítila jsem tu strašnou tíhu zoufání, kdy máte pocit, že vám to trhá srdce. A když bylo po všem a pomalu jsem nabrala sílu, vysadila jsem je.

Jak tak blízké setkání se smrtí ovlivnilo nebo změnilo vaše životní hodnoty?

Maximálně. Začala jsem víc přemýšlet o tom, co chci od života, a pomohla mi v tom i kniha Čeho před smrtí nejvíc litujeme od Bronnie Warer. To je holka, která pracovala v bance, ale to ji neuspokojovalo, tak se začala věnovat paliativní péči. Ve své knize popisuje příběhy osmdesáti lidí, které dochovala až do konce. Svěřovali se jí s tím, co by bývali udělali v životě jinak, že by se víc objímali, chválili, vyznávali si lásku. Je to krásné a dojemné čtení. A velmi poučné pro nás, kteří máme ještě kus života před sebou.

A jak byste si přála, aby se ten kus života, co máte před sebou, dál vyvíjel?

Já bych chtěla, aby to zůstalo takové, jaké to je teď. Našla jsem si nového partnera, v jedenačtyřiceti se mi po šestém pokusu umělého oplodnění narodila krásná a zdravá dvojčata. A to mi doktor nedával žádnou naději! Tak vidíte, já jsem živoucí důkaz, že nic se nemá vzdávat, i když vám umře partner, i když vám říkají, že nebudete mít děti. Můj život je naplněný a jsem za to fakt vděčná.

3 CHYBY, které mě posunuly dál:

1. Myslela jsem si, že se musím obětovat až do vyčerpání sil. Ale když jsem neměla kde brát, nemohla jsem ani dávat.

2. Někdy předpokládám, že ten druhý uvažuje stejně jako já. Chyba! Musím přesněji vysvětlovat, co chci.

3. Občas se cítím ukřivděná. Ale to nikam nevede. Je dobré problém otevřít 
a prodiskutovat. Často se ukáže, že to bylo jen nedorozumění.

3 RADY, které mě posunuly dál

1. Udržovat dobré vztahy v rodině je základní opěrný bod v životě.

2. Osvědčilo se mi ničeho nelitovat. Coby kdyby nemá smysl.

3. Nikoho neodsuzovat, pokud nemáme dokonalou znalost