Rozhovory
LENKA A LENNY FILIPOVY: Umíme si věci vyříkat
Tři roky trvalo, než se Lenny a Lenka rozhodly pro společný rozhovor a focení. Výjimku udělaly až pro Marianne.
Foto: Matúš Tóth
Dostaly mnoho nabídek, ale všechny odmítly. Lenka se bála, aby společný rozhovor nevypadal jako protekce, protlačování dcery slavné matky. Teď může být v klidu, Lennino první album Hearts sklízí úspěch u fanoušků a kritiky, vyjela i na své první samostatné turné s kapelou. Lenka a Lenny jsou zkrátka naprosto samostatné jednotky.
Rozhovor s nimi není snadný. Jsou přátelské, ale je znát, že si obě důsledně chrání soukromí. Manžel Lenky Filipové je taková paní Columbová českých médií. „V bulváru dokonce jednou vyšla fotka jiného muže, kterého vydávali za mého. Nekomentovala jsem to a nechala je při tom,“ vypráví Lenka s úsměvem.
Pokud je chcete vidět spolu, zajděte na Lenčin vánoční koncert 11. prosince v divadle Studio DVA, kde Lenny vystoupí jako host.
Lenny, zpívala vám maminka, když jste byla malá holka?
Lenny: Jo, určitě. Když jsem byla malá, vydala desku lidových písniček. Měla jsem oproti jiným dětem tu výhodu, že jsem si je mohla pustit, když nebyla doma. Vlastně jsi mi to, mami, nahrála.
Lenka: Pořád si je občas zpívám. A některé texty mně docvakly až teď. Budu teď dělat keltskou desku, to je taky lidová tvořivost, cítím v ní kořeny, podstatu národa. Dojímá mě to. I proto jsem je Lence zpívala.
Když Lenny mluví, má velmi jemný hlas, jako malá holčička, když ale zpívá, slyším sametovou Norah Jones a drsnou Janis Joplin.
Lenka: Poprvé jsem ji slyšela takhle zpívat v šestnácti sedmnácti. To bylo legrační. Máme dole u piana spoustu desek, šedesátky, sedmdesátky. Přišli jsme zrovna zvenku a já slyšela od piana hluboký černošský hlas, chraplák. Říkala jsem si, co to ta Lenka poslouchá. „Co to je, Leni,“ ptám se a ona tím svým dětským hláskem říká, to jsem já, mami. Tak zazpívej znovu. A ona to předvedla podruhé. A já na to jen, nepovídej! (smích)
Lenny, proč jste vlastně dala přednost klavíru? U vás v rodině by člověk čekal spíš kytaru.
Lenny: Hraju od čtyř let. Bylo to přirozené rozhodnutí, ani nevím, kdy přišlo. Možná kolem jedenácti let, když jsem začala skládat. Piano je přehlednější, kytara je velká dřina. Obdivuju mamku. Ona je na ni stoprocentně stavěná, já tak ze šedesáti procent.
Takže jste se v jedenácti rozhodla, že budete jako máma?
Lenny: Nechtěla jsem být jako maminka! Absolutně ne. Neměla jsem ráda zkoušky ani muzikantský životní styl.
Co vám na něm vadilo?
Lenny: To je třeba jako v rodině lékařů, vidíte samé injekce a vůbec vás to neláká. Jste proti a vyhledáváte opak, já jsem chtěla chodit pravidelně do práce.
Kdy se to změnilo?
Lenny: Když jsem začala skládat a vystupovat se svými písničkami. Podepsala jsem smlouvu, vydala album a pochopila, že muzika je prostředek, jak se dostat k lidem. Ale ještě na jazykovém gymplu jsem nevěděla, co přesně budu. Když jsem byla malá, měla jsem různé zájmy. Třeba jsem chtěla být paleontoložka nebo lyžařka. Lyžuju totiž moc ráda. Chtěla jsem být v něčem nejlepší, ale lyže to nebyly.
Lenka: My jsme totiž s rodiči pravidelně jezdili na hory, takže jsem logicky jezdila i s Leničkou. Ale já moc nelyžuju, protože jsem to zkoušela a zlomila jsem si ruku, to je pro mě špatné. Přitom jsem jen pomalu sjížděla nějakou ledovku.
Lenny: Já si zase zlomila klíční kost, protože jsem si přišlápla kabát. To nevymyslíte.
Celý rozhovor si můžete přečíst v prosincové Marianne.
