Jitka Čvančarová: Paris, je t'aime

Z focení v Paříži byla Jitka nadšená. „Neznám nikoho, kdo by tohle město nemiloval. Mnoho přátel, vzpomínek, zážitků, nezaměnitelná atmosféra,“ rozplývá se. Pózování si užívala, rozhovory ale v lásce nemá. Poslední větší poskytla skoro před dvěma lety. Nevidí v nich žádný velký smysl. Ale když jsme si povídaly, rozhodně nemlčela. Spíš nešla zastavit. Je rázná, její energie mě skoro sfoukla z vysoké kavárenské židle. Spíš než vlídnou vílu s mateřským náručím nebo líně rozmarnou divu připomínala urychlovač částic. Víc než hodinu jsem si mohla prohlížet její dokonale krásný obličej. Napadalo mě, co všechno má společného s mazanou egyptskou královnou Kleopatrou, kterou v pražské La Fabrice hraje: „Je málo žen v historii, u kterých se tolik pojí intelekt s ženským klínem.“ 

Možná byla Kleopatra až vypočítavá. Je vám sympatické spojení chytrosti, ale i jistého intrikánství?

Ne, nemám ráda kalkul, v politice to ale bez něj zřejmě nejde. A Kleopatra byla vypočítavá! I když se občas i ona propadala do svých emocí, dokázala dobře využít své schopnosti a vzdělání. Čas Ptolemaiovců byl příšerný, incestní, trávící, třeba Kleopatřin otec nechal popravit její sestru, protože ho chtěla připravit o trůn. Ostrá doba. Ta naše je proti ní zívačka.

Chtěla byste umět některé věci jako ona?

No, to bych musela mít dary jako ona.

Krásná jste.

Jenže ona nebyla vůbec krásná. Viděla jste někdy její dochovaný portrét na minci? Na dnešní poměry byla ošklivá. Obrovský nos, zvláštní rysy. A to byl prosím oficiální portrét, který musela schválit, to kdybychom chtěli spekulovat, že se jí někdo pomstil. Ale měla nesmírné charisma. Musela mít něco, co ovládalo davy. Krása vždycky vychází zevnitř. Krása 1D není krása. Ta mě nezajímá. Sice se nedostala k Caesarovi v koberci, jak to známe z filmu s Liz Taylor, ale překonat překážky musela. Kdyby ji někdo našel, zabili by ji. Odvaha mi na ní imponuje. Při zdi tahle holka rozhodně nebyla. 

Je vůbec dnes prostor pro to, abychom byli odvážní?

Určitě, dnes je odvahou i to, když se nebojíte a vyslovujete své názory proti davu. I za to můžete dost trpět.

Vy jste odvážná?

Rozhodně neumím lhát, neříkat pravdu. Jsou chvíle, kdy vyhodnotím situaci a mlčím. Ale to bývá, když pro mě není podstata hovoru důležitá, za každou cenu svůj názor říkat nemusím. Neumím být uměle loajální a nedokážu uznávat umělou autoritu. Nemohla bych pracovat pod šéfem, kterého bych si nevážila, ke kterému bych nevzhlížela. Obdivuju kluky v armádě. Tam je všechno přímé, není čas na lhaní a kličkování. Musíte si maximálně vzájemně věřit, když společně riskujete život. Chtěla bych cítit tu hrdost na svého velitele, který jde všem příkladem.

Jenže co když mají velitele blbce?

No, to se asi může stát, jen mám pocit, že tam se to brzy vyselektuje. Blbec přece nemůže vydržet. Mohu se samozřejmě mýlit, ale musí být úžasné, když můžete k někomu celistvě vzhlížet, to málokdy zažijete. Vzory, které dokážou motivovat a rozsvěcet, nám dnes zoufale chybí. Zní to jako sluníčkářství, ale podstata taková je. Postrádáme člověka, který by dav dokázal nasměrovat pozitivním směrem.

Kdo je pro vás autorita?

Já měla velký a celoživotní vzor ve své babičce, mamince mojí maminky. Zatím ji nikdo nepřekonal, byla neobyčejně lidská, inteligentní, charakterní, silná. Skromná žena s neuvěřitelnou noblesou a dobrým srdcem. Pochovali jsme ji před dvanácti lety. Dožila doma. Byla moc nemocná. Celý život musela zvládat spoustu opravdu nelehkých situací, ale nikdy si nestěžovala, nikdy se nelitovala. Jako to dnes bohužel dělá mnoho lidí.

Pro mě jsou zase vzorem naši váleční veteráni, letci. Nesetkala jsem se s rovnějšími a pokornějšími lidmi. 

To tak většinou bývá, čím víc zkoušek člověk překoná, tím je „větší“. Když je jediný problém, který v životě řešíte, že vám kdysi spadl plyšák do kanálu, tak mnohému vůbec nemůžete rozumět.  

Jak vychováváte svou dceru?

Nevím, jestli je to výchova. Možná bych spíš použila slovo inspirace. Tím, jak žijeme. Děti nasávají všechno jako houba. Jsou často odrazem svých rodičů. Manžel má Tančírnu, taneční školu, miluje děti a velmi se jim v dětských kurzech věnuje. Vidím, co všechno stačily ze svých rodin nasát, to dobré i to horší. Často tam potkám dítě a přesně vím, jak bude vypadat jeho rodič. Ventilují, o čem mluví doma, chovají se stejně jako u nich doma. Dbám na to, aby Elenka věděla, co nás zajímá a co je důležité. Hodně mluvím, neúnavně odpovídám na její otázky.

A co je podle vás důležité?

Když jsem měla na Instagramu fotku s Elenkou u sochy T. G. Masaryka, někdo se mě ptal proč. Bylo výročí 28. října, tak proto! Prý je na to malá. Malá?! Je jí skoro šest let! Já jí odmalička povídám o historii, ve třech letech uměla nakreslit českou vlajku. Myslím, že kdo nezná vlastní historii, je automaticky odsouzen k malosti. Zná můj pohled na důležité osobnosti, TGM, Václava Havla. Snažím se jí sdělovat fakta, abych jí nevnutila předem svůj názor nebo negaci. Zní to nemoderně, ale jsem velký vlastenec. Nesmírně mi záleží na tom, kam jako národ směřujeme. Mimo to ji také seznamujeme s různými...

...CELÝ ROZHOVOR S JITKOU ČVANČAROVOU NAJDETE V BŘEZNOVÉ MARIANNE!