Jana Burkiewiczová: K tancování ji přivedl osud. Nyní se můžete podívat na její inscenaci Louskáčka

Četla jsem, že jste se k tanci dostala tak, že vás ve třinácti zastavila na ulici učitelka tance s tím, že máte chůzi tanečnice, a pozvala vás do své školy u opavského divadla. Jak na ten moment vzpomínáte? Co jste si v tu chvíli říkala?

Pamatuji si, že nejprve nám ta paní připadala trochu divná, ona nás totiž pěkných pár metrů pronásledovala. A pak to bylo překvapení, někdo na ulici si mě všimnul a tvrdil, že mám hezkou chůzi. Bylo to trochu divné, ale zároveň to ve mně vzbudilo zvědavost.

Co jste chtěla dělat předtím, než jste se rozhodla věnovat tanci?

V té době mi bylo 12, nejsem si jistá, že jsem měla představu o tom, čím chci být. Bylo to jedno z těch osudových setkání, které vám změní život. Zní to dost pateticky, ale asi je to tak.

Nyní jste především choreografka a režisérka. Tančíte v některých svých představeních? Či tančíte si někdy jen tak pro sebe – pro radost?

Tančím si často, potřebuji být v pohybu jak mentálně, tak i fyzicky. Neznamená to ale, že bych nedokázala být v klidu, ráda nedělám nic, u toho nicnedělání mívám nejlepší nápady.

Ve svých inscenacích netančím, občas si s tou myšlenkou zahrávám, ale jakmile začnu pracovat na novém představení, okamžitě ji zavrhnu. Každým novým projektem se nechám naprosto unést, možná až pohltit, a obávám se, že bych nedokázala urežírovat samu sebe.

Hodně se věnujete autorské tvorbě. Co vašimi díly chcete říct?

Raději kladu otázky. Mou touhou není křičet můj názor do světa. Vlastně každé mé autorské představení vycházelo ze snahy lépe pochopit, či zjistit více o tématu, které mě něčím zaujalo, nebo mi připadalo palčivé. V Samurajovi jsem chtěla vědět, kdo je hrdinou naší doby. V Ostrově řeším enviromentální otázky a ve starším představení O medvědovi, který plul na kře, si kladu otázku, proč vše nové vzbuzuje tak často strach. Je to asi můj způsob, jak aspoň o trochu lépe porozumět světu.

Vaše představení mají často sociologický či ekologický přesah. Které téma z těch, co jste zpracovávala, bylo pro vás nejsilnější?

V představení Ostrov! jsem postavila diváky a preformery velmi blízko sebe. Diváci se jich mohou takřka dotknout, cítit je. A to všechno proto, že jsem chtěla divokou přírodu představit divákům v podobě menšiny (lidí), kterou obklopujeme, bereme jí prostor k životu, utiskujeme ji a ještě to sledujeme bez hnutí a schopnosti zasáhnout. Je to představení plné emocí a i když jej hrajeme docela dlouho, stále je pro mne velmi silné sledovat reakce diváků. Mám dojem, že lidskost a porozumění jsou naší důležitou součástí.

Máte nějaké konkrétní téma, kterému byste se v blízké době ráda věnovala?

Ano. Připravuji nové představení s pracovním názvem Slunce. Chci zabrousit do žánru scifi, hlavním tématem by pak mělo být AI.

Ve vašem životopise se píše, že ráda pracujete s fúzí divadelních žánrů a ve svých choreografiích tak kombinujete prvky baletu, streetu i akrobacie za využití prostředků současného divadla. Zároveň pracujete i se světlem a projekcemi. Koncem prosince bude v La Fabrice k vidění Louskáček, kterého jste režírovala a i jste pro něj vymýšlela choreografii. U jeho popisu stojí: Louskáček je snad nejslavnější vánoční balet. A co kdybychom si ho pořádně užili? A po svém! Na co se diváci mohou těšit?

Louskáček je momentálně v plném proudu příprav. Zkoušíme každý den a je to velká radost. Je to představení, které tak trochu dělám pro svého syna, který se mě často ptal kdy udělám konečně představení i pro děti. Louskáček bude představení plné hravosti, hudby, tance a cirkusu. Nedržíme se striktně původního příběhu, naši touhou je přenést diváky na krátký moment do světa, kde je vše možné. Medvídci mohou tancovat polku, panenka létat vzduchem, polámaná hračka může dostat křídla a jedna bláznivá, ale nesmírně milá, kapela může hrát Čajkovského. V hlavní roli se představí skvělá Bára Bočková a kostýmy a scénografie jsou z dílny Marka Cpina.

Kde berete inspiraci pro svou práci? Co děláte, když nepřichází?

Zatím naštěstí přicházi. (úsměv) Mám pocit, že největší zabiják nápadů je spěch a nedostatek času. Když příjde krize mám dojem, že je potřeba se zastavit, nadechnout, dobře se najíst, vyspat se a nebo si zajít do lesa. Ono se to pak nějak srovná samo.

Co vás čeká v novém roce po pracovní stránce?

Už 15. ledna jedu do Ostravy nastudovat jednoaktový balet Ikarie do Národního divadla moravskoslezského. Moc se na to těším. Po delší době budu pracovat pro jiné divadlo. Svým způsobem to bude odpočinek, nebudu muset řešit producentskou část projektu. Navíc mohu pracovat na tématu, které chci už delší dobu zpracovat.

Dáváte si předsevzetí? Pokud ano, jaká si dáte na příští rok?

Moje předsevzetí je: hlavně si nedat žádné předsevzetí. Nechci sama nad sebou držet bič.

O Vánocích se říká, že to jsou „svátky klidu“, ale ne každý to tak má. Máte toto období ráda? Co u vás dokáže vyvolat vánoční pohodu?

Mám Vánoce moc ráda. Vždy si je umíme doma užít v klidu a bez zbytečnho shonu. Už jsme zapalovali svíčky na adventním věnci a taky trochu pekli. Vánoční nálada už klepala na dveře.

Umíte odpočívat? Jak si případně svůj odpočinek užíváte?

Myslím, že umím. Dokážu odjet na chalupu a nebýt online několik dní. Ráda si uprostřed shonu zajdu na jógu. Ráda si vemu dobrou knížku a nebo s rodinou koukám po dvacáte na náš oblíbený animák. ….ale brala bych to častěji. (smích)

Na co se momentálně nejvíce těšíte?

Těším se na premiéru Louskáčka (28. prosince), na Vánoce s rodinou a taky na zítřejší snídani.