Irena Budweiserová: Jsem vyrovnanější než kdykoli předtím

Do konce roku bude mít na třicet koncertů, jen okolo Vánoc bude účinkovat na dvanácti. „Připravuju společné vánoční zpěvy, lidi si rádi zazpívají u rozsvěcení stromku,“ říká. Vedle toho chystá další kostelní, ale i klubová vystoupení s novým kolegou, kytaristou Jakubem Rackem. A taky věří, že příští rok konečně bude čas na plánované autorské CD. 

A ještě k tomu děláte mozaiky. Řekněte, jak jste se k nim dostala?

Po odchodu ze Spiritual kvintetu, už to je sedm let, bylo o trochu míň zpívání a potřebovala jsem se zaměstnat. A k tomu jsem měla velkou touhu tvořit rukama a zažít radost i jinak, než jen hudbou. Kamarádka keramička mi nabídla, ať zkusím u ní v ateliéru udělat pár věcí s hlínou. Jenže kdybych dělala keramiku, musela bych mít pec, ateliér… Takhle jsem jen vystěhovala manžela z jedné místnosti a začala s mozaikami. Vždycky mě nějakým způsobem vzrušovaly. 

Je to asi titěrná práce.

Hlavně je to velká zkouška trpělivosti. Učím mě být trpělivější. Pracuju na nich hlavně v lednu a únoru, když se nedá moc chodit ven. Ale musím mít v pořádku záda, cvakat celý den kleštěmi je docela fyzicky náročné. 

Takže nejen hudebnice, ale i výtvarnice.

Mozaiky tvořím asi pět let, ale jestli to budu dělat pořád? To nedokážu říct, třeba to odezní a bude zase něco jiného. Teď jsem se zrovna přihlásila na seminář malování na porcelán.

Vystavujete je?

Ano, měla jsem už asi deset samostatných výstav. Mozaik mám dnes asi čtyřicet nebo padesát. Jsem velice aktivní a k tomu exhibicionista, takže se snažím, aby byly vidět (smích). V rámci výstav i zpívám a o mozaikách povídám, o jejich historii, technice. 

Vím, že mozaiky nejsou vaše jediná záliba. 

Učím se španělsky. Právě měním lektorku za rodilou mluvčí. Zabrousila jsem do španělského repertoáru a líp se v něm orientuju, nemusím si nechat všechno překládat. Taky cvičím jógu a zkouším salsu. 

A k tomu všechny ty oslavy. 

Přemýšlím, jak je všechny pojmu. Moc to neumím. I když jsem tvrdila, že svoje narozeniny slavit nebudu, přeci jen myslím, že bychom své přátele měli opečovávat. A na svatbu dcery se moc těším. Bude moravská, na louce. 

Zazpíváte na ní?

Měla jsem od Terezky zaracha. Ať si to prý nevykládám špatně, ale že je to její den. Pak ale oslovila kytaristu Jakuba, jestli by jí na svatbě nezahrál, a on na to, že ano, ale jednu věc s ním musím zazpívat. Tak mám povolenou jednu písničku a prý nemám moc ječet (smích). Chtěla bych zazpívat o síle přátelství, aby na něj nezapomínali ani v manželství.

Jsou pro vás šedesáté narozeniny nějaký zlom, důležitý bod?

Lhala bych, kdybych tvrdila, že ne. Jsem zvyklá dělat si zápisky. Z nich zpětně poznávám, jak co na mě působí. Nedávno jsem si třeba zapsala: „Některé dny jsou optimistické a některé méně. Terezka odcházela z domova už víckrát, ale dnes poprvé řekla, mami, já tu nebudu spát, já jedu domů.“ To byl jeden z důležitých momentů. Ten pocit, že její pokoj už pro ni není doma. Na druhou stranu se cítím vyrovnanější než kdy jindy. Všechno zásadní už jsem prožila, jsem milovaná, miluju, mám skvělou dceru, využila jsem svůj talent, který lidi ocenili, poznala velký kus světa a hodně skvělých lidí. Cítím se být vděčná, zároveň si umím vážit i sebe sama. Chtěla bych být pokornější a tolerantnější vůči věcem, které mám před sebou. Vnímám, že se moje tělo mění a vnímám věk své maminky. Zároveň přemýšlím o tom, jak moc jsem závislá na svých blízkých. Bojím se, že o ně přijdu. S některými lidmi si přestávám rozumět a noví přátelé se potkávají těžko, nejsem stádní typ. Je toho zkrátka hodně, o čem přemýšlím.

A je to v něčem jiné, než když vám bylo čtyřicet nebo padesát?

Ty pocity jsou intenzivnější. Bylo by úžasné, kdyby se to teď zastavilo, jak to je. Pracuju, funguju, mám vedle sebe své blízké. Zároveň mám před sebou roky, se kterými se musím naučit hospodařit. Víc o věcech přemýšlím a tuším, že bude čím dál obtížnější najít a dostat radost do každého dne. Ale pořád se o to budu snažit.