HELENA MÁSLOVÁ: Vždycky to někde uteče

Helena Máslová má obrovský dar získat si okamžitě vaši důvěru. Poznala jsem to na vlastní kůži, když jsem jí začala vyprávět o věcech, o nichž zarytě mlčím i před svými nejlepšími kamarádkami. Jako zakladatelka Centra psychosomatické péče tak má dokonalý předpoklad ke své profesi, psychogynekologii – oboru, který dává do souvislosti problémy těla a duše. 

 

Před deseti lety jsem napsala článek, který měl mimořádný ohlas, citovala jsem tehdy informace ze zahraničních zdrojů, o kterých se v té době u nás moc nemluvilo. A pak jsem jednoho dne přišla do práce a oznámili mi, že buď dostanu výpověď, anebo změním atestační obor. Nakonec jsem odešla na LDN, na oddělení pacientů s demencí.

 

Blbé je, že to nejde vrátit. Existuje dost holek, které začaly brát antikoncepci v patnácti, dnes je jim přes třicet a jsou odkázány na umělé oplodnění. O negativech antikoncepce jsme toho opravdu moc nevěděli, byli jsme jako děti, kterým Američané přivezou žvejkačky. Antikoncepce byla svým způsobem revoluční a osvobozující, rapidně ubylo potratů. Na to, že nemá jen samá pozitiva, jsem přišla v okamžiku, kdy jsem hledala vhodnou antikoncepci pro sebe. Prostě jsem šťourala… 

 

Ano, přivezli propisky, zaplatili večeře či víkendy a řekli, že takto je to správné – předepisujte pilulky. 

 

Ale i doktor má jen zprostředkované informace! Navíc většina gynekologů jsou muži a ti si nežádoucí účinky antikoncepce nikdy nevyzkoušeli. Musejí spoléhat jen na studie a kongresy a ty jsou sponzorovány farmakobyznysem.

 

Je to podobor psychosomatiky, který řeší gynekologické diagnózy z pohledu psychiky. Řada poruch menstruačního cyklu či reprodukce s duší hodně souvisí, už ve starověku, v řecké medicíně, se vědělo, že děloha – hysterio – má co dělat s emocemi. Když se ponořuji hlouběji do příběhů žen, které mají například myom, nepravidelnou menstruaci či silné krvácení, často se odkryje logické zázemí choroby. Dotyčná se pak může vyléčit i bez toho, aniž by musela chodit na operace. Síla myšlenky a přesvědčení mohou být velmi zásadní, tak to prostě je. Skrze vědomí můžeme ovlivňovat své orgány. 

 

Na druhou stranu určitá degradace je samozřejmě nevyhnutelná, nemůžeme chtít, abychom umírali zdraví, s perfektní tělesnou schránkou. Degradace by však měla být v souladu tělesna a duševna, není moc dobré, když má člověk tělo v háji, a hlava mu pořád myslí, a naopak. Je potřeba pečovat o obojí, o tělo i o duši. 

 

Zatímco ve dvacátém století většina lidí umírala s čistou hlavou na fyzickou zchátralost, v současné době přibývá lidí, kteří umírají za stavu, kdy tělo funguje, ale mentální část existence je nulová. 

 

Třeba tím, že ve stáří máme jen monotónní podněty, jako je televize. Stimulace mozku vřelými lidskými vztahy chybí – a to vadí. 

 

Dělala jsem sportovní gymnastiku a asi v jedenácti letech jsem si zlomila obě ruce. Jedna ruka mi špatně srostla a v osmnácti jsem kvůli tomu musela na reoperaci, kritické období jednoho měsíce, kdy se podávají přihlášky na vysoké školy, jsem tedy strávila v nemocnici. Můj operatér byl úžasný a charismatický ortoped, onen měsíc mi naprosto stačil k tomu, abych si zamilovala nemocniční prostředí. Takže jsem pak poslala přihlášku na medicínu. 

 

Mimochodem, když mě vezli ze sálu po operaci, můj lékař tehdy nadzdvihl prostěradlo, plácnul mě přes zadek a pravil: „Tak jsem tě přeřízl, holka!“ Mluvil o pažní kosti, samozřejmě. Dodnes mi tenhle suchý nemocniční humor strašně vyhovuje. 

 

Neurčité! Nevěděla jsem, na co se zaměřit, jeden čas mě fascinovala chirurgie, přišlo mi, že jen chirurgové mají pověstnou úctu. Z toho mě vyvedla zkušenost ze stáže na chirurgii. Pro ženy je to velmi tvrdé povolání, těm několika doktorkám, které jsem tam potkala, se vůbec nedařilo kloubit profesi a rodinu. To mě odradilo.

 

Pak jsem chtěla být porodníkem, fascinovalo mě, že bych mohla asistovat u příchodu nového člověka na svět. Každopádně ve svém profesním směřování jsem byla dost diletantská, zajímalo mě všechno a všechno jsem chtěla vědět. Dokonce jsem odjela na půl roku do Indie, kde jsem se věnovala přírodní medicíně! Připadalo mi dost svazující zůstat jen u jedné specializace. Psychosomatika mi přišla komplexní a všeobjímající, ideální k mé povaze, která přirozeně zkoumá víc úhlů pohledu. 

 

Měla jsem ale dlouhou mateřskou pauzu, porodila jsem tři děti. Do práce jsem se naplno vrátila jako zkušená matka tří dětí. 

 

Ne, to ne, v té době nebyly domácí porody obvyklé a tenkrát jsem v sobě měla zakotvený zodpovědný přístup, neodvážila bych se jít hlavou proti zdi. Spíš postupně jsem pochopila, proč některé ženy chtějí rodit doma a v čem je problém. Je to prostě volba, která má své pro a proti, a ty, které se pro domácí porod rozhodnou, nejsou žádné bláznivé a alternativní ženy, jen cítí větší potřebu psychologického komfortu, než jaký je jim schopna nemocnice nabídnout. 

 

Dost často si ženy po porodu řeknou: „Už nikdy víc.“ Někdy to trvá řadu let, než svůj názor zrevidují. Za tím, že se porod přesunul do nemocnic a vytrhl se z rukou porodních bab, které měly mnohagenerační zkušenost, byla snaha snížit porodní úmrtnost. Bohužel s tím se ale také úplně vytratila zkušenost dul a ženy se ocitly v rukou porodníků, kteří byli původně chirurgové. Porodnictví se začalo psát od nuly a do osnov se jaksi nedostaly žádné psychologické potřeby matky ani dítěte. Jde jen o jedno: dostat dítě z bodu A do bodu B, a to za použití jakékoli techniky, medikamentů a chemikálií. To až dnes se pracně pereme o humanizaci porodnictví, aby ženy mohly rodit tak, jak si představují. Vždyť porodit umí každá zdravá žena! 

 

Když jsem jako bezdětná studentka stážovala v porodnici, tak jsem dospěla do stadia, že děti mít nikdy nebudu, takový masakr přece dobrovolně nepodstoupím. Dodnes se mi vybavují některé neetické scénky, kdy rodička byla přivázaná s nohama ve třmenech a my studenti jsme stáli v půlkruhu a koukali jí do rozkroku. Důstojnost neexistovala. No, jenže jsem se zamilovala, na svoje předsevzetí zapomněla, a v porodnici jsem pak zažila brutální střet s realitou. 

 

Nebylo to nic pěkného, z porodnice jsem si kromě dítěte odnesla i pěkné poporodní trauma. Pak jsem začala přemýšlet nad tím, proč vlastně – proč jsem tu situaci vnímala tak negativně, zatímco všichni ostatní zážitky z porodů berou jako normální věc? Náhodou jsem si koupila knihu Michela Odenta Znovuzrozený porod, a když jsem ji přečetla, bylo mi všechno úplně jasné. 

 

Podruhé jsem rodila v maličké porodnici, kde jsem byla úplně sama, na vedlejším oddělení byl zrovna večírek. Všechno probíhalo dobře, takže se můj lékař šel vedle bavit a já si v klidu prožila první dobu porodní. Pak přiběhla porodní asistentka a zjistila, že dítě je už skoro venku, a dokončila porod. Bez léků, bez nástřihu, bez epidurálu, bez klystýru… Snědla jsem tam i kus dortu a byla jsem naprosto klidná, zjistila jsem, že porod může být téměř bezbolestný. Ano, trošku to bolelo, ale nesrovnatelně méně ve srovnání s prvním porodem. Dokonce mi lékař přinesl sklenku šampaňského!

 

Byl to prostě slavnostní zážitek se vším všudy. Měla jsem pocit, že jsem zkušená rodička, která porodí kdykoli a kdekoli. Potřetí jsem rodila v pražské porodnici, zrovna sloužil můj spolužák. Říkala jsem si, že to spolu v pohodě zvládneme. A ejhle, chtěl mi udělat nástřih. Je pro mě těžké být v pasivní roli, nepohodli jsme se. Zjistila jsem, že lékaři neumějí vést přirozený porod, neučí se to. Proto jsem se vrhla do porodnictví.

 

Nebyla jsem šťastná. Ale vím, že být občas nespokojený je zdravé. Je to stimul k tomu, abychom něco dělali lépe a jinak než doposud. Je to stejné jako s bolestí – nutí nás, abychom našli úlevovou polohu. Bolest duše nás zase nutí, abychom našli nějaký jiný modus vivendi, v němž se nebudeme zraňovat. 

 

Zvláštní, že? A přitom se ví, že když žena porodí před dvacátým rokem, tak jí významně klesne riziko rakoviny prsu. Téměř na nulu. 

 

Zatímco dřív byly biologická, sociální a psychologická zralost poměrně u sebe, dnes je to jinak. Průměrný věk první menstruace býval sedmnáct let. Dívka si pak vybrala nápadníka, následovaly zásnuby a do roka a do dne svatba. Takže do dvou let od první menstruace přišla o panenství a pak hned otěhotněla. V současné době dívky začínají menstruovat ve dvanácti, pohlavní život zahájí v šestnácti a spoustu let žijí nereprodukčním životem, první dítě mají třeba ve dvaatřiceti. Takže ze dvou let rozdílu je najednou dvacet! Odkládání je dané tím, že se biologická zralost odtrhla od zralosti psychické a sociální. Ta psychická je dnes kolem osmnácti let, ale sociální – kdy se z příjemce péče stane poskytovatel – je až kolem třiceti, kdo z dvacetiletých by byl dnes schopný uživit dítě? Vrátit se zpátky k dřívějšímu modelu se ale v době feminismu a emancipace asi nepodaří. 

 

Lidé touží hlavně po tom, aby si zlepšili svou životní úroveň nebo aby vyhráli v pomyslné soutěži na vítěze a poražené. V momentě, kdy naskočí tahle ctižádost, nejde o štěstí, to přijde, až když se ctižádost naplní. Když je někdo šikovný a pracovitý a zároveň málo ambiciózní, má nejvyšší pravděpodobnost, že bude šťastný, protože bere věci v životě jednoduše, tak, jak přicházejí. Jedna ze Čtyř dohod je o tom, že máme dělat věci dobře, to stačí. A pak je taky důležité mít instinkty a intuici, k tomu nám přispívá mateřství. Dá se to ale trénovat i jinak, třeba když se ztratíte uprostřed lesa. 

 

Kloubit, kloubit, kloubit, až se z toho vykloubím! Každá žena, která v životě kloubila, by mohla vychrlit stovky historek, jak to bylo příšerné, jak žonglovala mezi kariérou, mateřstvím a rolí manželky, která musí být sexy. Vzpomínám si, jak já sama šla k zubaři na preventivní prohlídku a předtím jsem měla takový hlad, že jsem zhltla kousek chleba. U doktora jsem se pak omlouvala, že nemám vyčištěné zuby, a on byl velmi pohoršený. 

 

Tak to bylo pořád – ať jsem udělala cokoli, narazila jsem na pohoršené pohledy, na třídní schůzce byla učitelka pohoršená, že moje dítě nemá školní pomůcky, manžel byl pohoršený, že nemám novou podprsenku, děti byly pohoršené, že není teplá večeře, matka byla pohoršená, že ji nenavštěvuju… To je vedlejší účinek kloubení, prostě to vždycky někde uteče.