EWA FARNA: Ostře sledované tělo

Při poslechu vaší novinky Tělo mě napadlo, že asi nikdo v Česku nemá tolik zkušeností s body shamingem jako vy. Protože titulky typu „nějak se zakulatila“ nebo v „manželství jí chutná“ jsou ještě ty decentnější. Jak se s konstantní kritikou těla žije?

Ne že bych si z toho dělala velkou hlavu, jsem docela stabilní, silný člověk, mám milující rodinu, a navíc dokážu spoustu věcí řešit s humorem a nadhledem. Ale kdyby byl na mém místě někdo labilnější, tak ho to může skolit. A stejně, at’ chcete, nebo ne, někde se to ve vašem podvědomí ukládá. To si ti, kdo to píšou, možná ani neuvědomují. Anebo si to uvědomují, to by bylo ještě horší.

Vy jste v bulváru zaškatulkovaná jako bojovnice s váhou.

Ze mě spíš udělali velrybu! Na článek, že nám v manželství chutná, si velmi dobře pamatuju. Byli jsme s mužem v divadle, na patře, a udělali nám fotku zespodu. V podobném záběru fakt nejde vypadat dobře, navíc když ani nevíte, že vás fotí! Asi je to tak, že má každý nějakou nálepku. A ta moje je taková, že nemám dvacet kilo i s postelí. To, jak si fakt myslím z normální zdravé holky bulvár dělal strašáka, je špatnej příklad pro všechny ty dospívající holky, se kterými cloumají hormony a dostávají vzkaz, že tedy s nimi asi taky něco není v pořádku. Moje písnička Tělo je ale hlavně o věcech, na které vliv nemáme, at’ už ty, které nám život přinese, nebo se s nimi rodíme. Protože někdo má pihy. Někdo je nízkej. Někdo má strie po těhotenství. Někdo má jizvu po operaci. Někdo má odstávající uši nebo jinou barvu kůže  – s tím přece nic neuděláte a je odsouzeníhodné, když jste kvůli takovým věcem terčem poznámek. 

Jste populární v Česku i v Polsku. Kde byla mediální masáž ohledně proměn vašeho těla horší?

V Česku.

To je mi líto. A nevypovídá to o nás nic dobrého. Jak si to vysvětlujete?

Já vlastně nevím. Možná je to tím, že o mně v Polsku psalo víc žen a ty se do mě třeba dokázaly vcítit. Netuším. Takže se v Polsku sice napsalo něco ve smyslu, že nejsem velikostně standardní holka z plakátu, ale že mi to i tak sluší, nebo že jsem oblečením podtrhla křivky. Zatímco tady se psalo, že jsem jak dva polské tiráky, praská pode mnou pódium, že jsem slonice a podobně. I v Polsku se divili, že může něco podobného padnout.

Vy jste podobně intenzivní kritiku zažívala už coby teenagerka. Nejprve jste měla útlé dětské tělo, ale jakmile se objevily ženské křivky, přišly hejty.

Rodiče mi říkali, ať to hlavně nečtu, což samozřejmě nefungovalo. Určitě mě to poznamenalo. Říkala jsem si, že když zhubnu, udělám to vlastně pro své kritiky. Nechcete žít zdravě, protože to „voni“ chtěj. Protože pak by si mohli říct – tak jsme měli pravdu, konečně nás poslechla a zhubla! Dostalo mě to do bojovné pozice.

Jaké to mělo následky?

Sama nevím, pořád to zkoumám. Výsledky všech mých testů ale jsou, že jsem zdravá, a to je hlavní. Protože ne vždy člověk s pár kily navíc je nutně nezdravý a stejně tak hubený neznamená zákonitě zdravý. Rozhodně ale nechci a nepropaguju obezitu, to ani náhodou, to je prostě nemoc. Já se snažím říct, že nejdůležitější je schopnost mít se rád a dbát na zdraví, a u někoho to může být ve velikosti 34 a u jiného 40. Když mi někdo řekne „Ewičko, konečně tu máme holku krev a mlíko, na ty věšáky se nedá koukat“, tak fakt nemám radost. Některé štíhlé holky zase celý život poslouchají: „Sněz něco, ty se týráš.“ Body shaming  funguje na obě strany. 

Já teď odbočím od váhy. Vloni se nám všem kvůli epidemii převrátil život vzhůru nohama. A mě napadlo, jestli jste si někdy neříkala, že jste měla ta práva ve Varšavě raději dostudovat.

Zatím ne, ale to taky proto, že mě rodiče na­učili trochu finanční gramotnosti, celý život se snažím chovat zodpovědně k financím. Umím si peníze užít, ale zároveň vím, že se může kdykoliv cokoli stát, a jestli je možnost, tak je dobře být na to připraven. Doufám, že se koncerty v létě zase rozjedou, hlavně kvůli tomu, že mě to  prostě baví a naplňuje, ten pocit člověku chybí.

Na to se těšíme všichni.

Hudební branže určitě bude jiná. Já jen doufám, že v nové situaci najdu místo pro sebe a svou kapelu. Mně osobně ale volno docela prospělo, na podzim slavím 15 let na scéně. Poprvé jsem zažila letní sobotní grilovačku, volno… Celý rok jsem ale intenzivně maminkovala a k tomu dělala po šesti letech novou desku, takže jsem se rozhodně nenudila.

Když jsem vám před rozhovorem projížděla instagram, napadlo mě, že nuda asi doma nebyla. Třeba jak vám muž v lockdownu uprostřed obýváku udělal pláž v Dubaji.

Jo, to bylo roztomilé. Fakt mě tím dostal, můj muž nemá sociální sítě a tento svět je mu cizí, ale to jsem si tam musela dát. (smích) Chtěla jsem už strašně někam na dovču, nohy v písku, drink v ruce, ale muž nás správně držel nohama na zemi.

Vy jste s manželem roky byli kolegové, kamarádi. Mám doma stejný model a má to svoje výhody, člověk takzvaně nekupuje zajíce v pytli, protože toho druhého perfektně zná.

Muž byl léta můj nejlepší kamarád, člen kapely. A dodnes je, řeším s ním spoustu věcí. Přijde mi to krásný. A opravdový, protože mě zažil bez make-upu, zpocenou po koncertě v dodávce. Hrajeme spolu dvanáct let, osm let jsme partneři.

Vlastně jste vedle sebe dospěli.

Když jsme se poznali, bylo Martinovi 19 a mně 15. Jo, vyrůstali jsme vedle sebe. Teda on už byl takovej vyspělejší, nebo spíš nebyl takový ucho jako já. Probírali jsme spolu opravdu všechno. Jako kamaráda člověka poznáte z úplně jiné strany, řeší s vámi holky a tak. A potom vám jednou dojde, že je ten pravý hned vedle vás. Na novém albu mám písničku Ross a Rachel, protože miluju Přátele a oni měli podobný příběh. Taky se míjeli, ale nakonec spolu skončili. Ta písnička je vlastně můj příběh s Martinem připodobněný k Rossovi a Rachel. Začít podobný vztah je vlastně celkem těžké. Je otázka, jestli to přátelství prolomit a troufnout si na první krok. Protože pak už to nemůžete vzít zpátky. A můžete o kámoše přijít.

Můžu se zeptat, kdo udělal první krok u vás?

Tak to vám asi neřeknu. Nebo takhle – to bych hlavně musela s mužem vzpomínat, jak to bylo, myslím, že bychom vám ale asi řekli každý jinou verzi. (smích)

V písničce Tělo mimo jiné zpíváte „nejsem obyčejná holka, jsem obyčejná žena“. Kdy jste se přestala vnímat jako holka?

Když mě táta předal u oltáře Martinovi. 

Před dvěma lety se vám narodil syn. A mateřství je taky takové životní salto. Změnilo vás hodně?

Všichni říkali, jaká to bude změna. Strašně mě to štvalo. Říkala jsem: „Podívej, mám pět týdnů po porodu a už zase zpívám, pořád jsem to já.“ Ale časem mi došlo, že se fakt věci otočily vzhůru nohama. Rozhodně neříkám, že má každá žena mít dítě, to vůbec, mateřství by mělo být volba. Ale když chcete, je to opravdu life changing. 

Kdyby jednou váš syn začal dělat kariéru jako dítě, podpořila byste ho? S vaší životní zkušeností někoho, kdo sám začal zpívat v raném věku?

Zaprvé nerada tahám své nejbližší do veřejného prostoru, je to soukromí a to střežím jak pes. A zadruhé nerada mluvím hypoteticky o tom, jak jednou budu reagovat. Vím jen jedno, budu syna podporovat ve všem, co bude chtít dělat. Bude-li to legální a morální!!! (smích) 

Vy koncertujete v Čechách i Polsku, kde jste vlastně úspěšnější?

Nepociťuji, že by to někde bylo míň nebo víc. Práce mám tady i tam stejně hodně. Je to pro mě příjemné v tom smyslu, že když ne tady, tak tam. Je v tom větší svoboda. 

V čem je vlastně české a polské publikum nejvíc odlišné?

Poláci víc glorifikují hvězdy, tam jsem paní Ewa. Kdežto tady je to familiární, to je hned Ewička a tykačka. Možná je to dané tím, že je Polsko větší země a známého člověka tam nepotkáte tak často. Přístup je odlišný a baví mě to kombinovat. Protože ani jeden extrém mi není úplně příjemný.