Emília Vašáryová: Do minulosti už se nevracím

S Emílií Vášáryovou jsme si povídaly po telefonu. Z osobního setkání sešlo, protože pražské natáčení, po kterém jsme se měly sejít, skončilo hlubok v noci. Měla jsem obavy, jak tenhle neosobní rozhovor dopadne, ty se zčásti rozplynuly a zčásti potvrdily. Emília mluvila nadšeně o natáčení posledního filmu, ale taky třeba o festivalu v Cannes, na kterém byla jako jedenadvacetiletá díky Kocourovi. Ale například o manželství se svým druhým mužem, scénografem a kostýmním výtvarníkem Milanem Čorbou (zemřel v roce 2013), se kterým prožila šťastných šestatřicet let, hovořit odmítla. V knížce-rozhovoru s Janem Štrasserem Pr(a)vá dáma se v souvislosti s jeho smrtí svěřila: „Zle je bez Milana. Od té doby už jen tak přežívám, hodně pracuji, práce mi pomáhá dál žít.“ 

 

Mám takový hlas, působí tak. To už je zásluha povolání, hluboký tmavý hlas. Ale taky je možné, že mi zbyl teď po viróze. A taky jsem alergická, kašlu.

 

To je ale přece velmi relativní pojem, jak člověk vypadá, v takových kategoriích nepřemýšlím. Každý by měl sám sebe svým způsobem přijmout. I já měla velké výhrady. Žiju se sebou ale už dlouho.

 

Slyšela jsem nedávno postesknutí, že dnes jsou vlastně všechny herečky krásné, ale tak nějak stejně, že chybí výrazné typy.
Ale takové ty tvářičky, rychlokvašky vylepšované, produkuje bulvár. Herečky, které mají diváci opravdu rádi, mají talent, nezáleží na vzhledu. Ale já tohle opravdu neřeším.

 

Učila jsem se od těch, kteří byli dobří. Dívala jsem se, jak se dělá komedie, drama. Je těžké naučit se na divadle existovat. Zbožňuju italské filmy, Felliniho, De Sicu. Když jsem byla mladá, byly pro mě vzorem třeba Audrey Hepburn, Sophia Lauren, Claudia Cardinale. 

 

Když jsem byla ve svých jedenadvaceti na festivalu v Cannes s filmem Až přijde kocour, byl to pro mě úžasný zážitek. Claudia Cardinale se tam procházela s gepardem, podle stejnojmenného filmu, který tam prezentovala. Úžasné, říkala jsem si, takhle bych to taky chtěla dělat! (smích)