Dalibor Dědek: Každý může udělat svět lepším

Děláte všechno proto, aby se lidem žilo dobře...
Mnoho lidí si přeje žít v lepším světě. Ale nemůžeme čekat, že se tak stane bez našeho přičinění. Proč tolik lidí říká, ať se o to postará město, stát, politici nebo úředníci?! Chceme-li, aby to tady bylo lepší, musíme to udělat sami. A je jedno, jestli "jen" posbírám odpadky v parku, nebo jestli jako majitel firmy, který hospodaří s penězi, mám příležitost udělat něco trošku víc. V principu je to to stejné. Spousta lidí čeká na spasitele. Ten nepřijde! Je to v nás, my si můžeme udělat svět krásnější, aspoň kam dohlédneme.

Které zásadní momenty vás posunuly dál?
Od dětství jsem byl snílek. Jsem z vesnice, často jsem musel dělat něco, co mě moc nebavilo, třeba plít zahrádku. Nebyl jsem líný vymýšlet, jak si život zjednodušit. Hlavou se mi v těch chvílích honily až fantasmagorie o tom, co bych mohl dělat, až budu velký. Životně důležité pro mě bylo i to, že jsem po základní škole šel na učiliště a vyučil jsem se elektrikářem. Měl jsem pak možnost pracovat v dost tvrdých podmínkách ve slévárně. Na vlastní kůži jsem zjistil, co to znamená postarat se sám o sebe. A taky si ujasnil, co v životě chci a nechci dělat. Každopádně mám doma výúční výuční list elektrikáře! Kdyby se celý Jablotron zbořil, nemám problém se uživit v podstatě v kterékoliv zemi. To mi dodalo do života jistotu.

Umíte riskovat?
Otázka je, kde je hranice mezi odvahou a riskováním. Po revoluci jsem měl relativně dobré místo ve státním podniku, a tak si každý klepal na čelo, když jsem najednou chtěl odejít do firmy, kde jsem neměl jistotu, že budu mít příští měsíc na složenky. Ale ta touha! Chtít se někam posunout, něco dokázat... A je to o vzájemné důvěře, mám rodinu a cítím k ní odpovědnost. Přiznávám ale, že ze začátku byly situace, kdy bylo fajn, že manželka měla práci a mohla koupit pro dětiem rohlíky.

Jak být v podnikání úspěšný?
Recept je ohromně jednoduchý: ten, kdo chce něco dělat - a to v jakémkoliv oboru - musí mít na zřeteli hlavně spokojenost potenciálních zákazníků. Je nesmysl jen honit čísla v excelu, soustředit se jen na byznysmodel. Musím se zamyslet nad tím, jestli ty „knedlíky" opravdu dělám tak, že si je ode mně každý koupí.

Je důležitý cíl?
Ten je nejdůležitější. Nikdo se přeci nechce jen lopotit! Je dobré si cíle tu a tam připomínat a vytvářet je společně. Nejhorší je, když zaměstnancům je cíl daný, ve smyslu "tady ho máte a neptejte se proč". Lidé musí mít pocit, že pracují na svém.

Hodně lidí je v pojmenování svých cílů nekonkrétní.
To si možná jen myslíte. Nejde o to, že si musíte formulovat cíle na papír. Neříkejte, že vy si někdy nesednete do trávy u lesa a nezasníte se nad tím, jak by bylo fajn, kdybyste byla tam a tam nebo v tamté pozici! To jsou ty nejpodstatnější plánovací etapy. Vžít se do role, že budete světovým výrobcem, vidíte, jak vám váš produkt berou lidi z ruky... Jde o pocit, v jaké situaci byste se chtěla ocitnout. To je důležité. Cestičky, které k tomu vedou a jak to dokázat, se pak už nějak najdou. Jen se musíte vžít do těch krásných pocitů.

Co je důležité ke štěstí?
Spousta lidí si myslí, že štěstí přinese úspěch nebo peníze. Ono to tak nefunguje, v hmotných věcech to není. Člověk s chutí sní jen jeden řízek za týden... Znám dost lidí, kteří přišli k penězům, ale šťastní rozhodně nejsou. Můžete hledat štěstí v mikrosvětě kolem sebe. Hlavně musíte mít pocit, že jste pro ostatní užitečný. Chce-li si člověk vychutnat pocit štěstí, nemusí jet na Maledivy do luxusního rezortu. Vlastně bych doporučil spíš výlet do Číny nebo do Ameriky, já si právě tam uvědomil, jaká je nádhera žít tady, v Jizerských horách! Mám to devadesát minut na letiště, před domem si můžu připnout běžky, projet se na kole, dýchám čistý vzduch, můžu se vykoupat v jezeře... O tom se většině lidí na téhle zeměkouli ani nezdá.

Jak si udržet pokoru a skromnost?
V určitém věku má většina lidí pocit, že by potřebovali někam výš. Je to o poznání. Ani ne tak světa, jako spíš sama sebe. Jde o těžko přenositelnou zkušenost, můžete si desetkrát přečíst nějakou chytrou knihu, ale dokud si desetkrát nenabijete ústa, tak to těžko pochopíte.

Máte radu, jak se bránit syndromu vyhoření?
Je důležitá vnitřní pohoda. Sám jsem měl největší problémy ve chvíli, kdy jsem měl vypnout. Dobře jsem zvládal multitasking, chodil jsem ze schůzky na schůzku, řešil problém za problémem, pracovní den připomínal jízdu na řetízkovém kolotoči. A pak přišel víkend nebo dovolená a já jsem v sobě neuměl ovládat jakýsi pomyslnný vypínač. Musel jsem se to pracně učit. Vypnout telefon jde jednoduše, ale hlavu tak lehce ne.

Jak jste se to naučil?
I když jsem nikdy nebyl velký sportovec, až ve sportu jsem překvapivě našel ten pravý odpočinek. Jezdím jsem na kole, na běžkách, plavu, prostě se naplno zaměstnám fyzickou aktivitou. Moje manželka říká, že se pak dostávám do režimu robota. Pro někoho tohle umíplní meditace, u mně se mysl odepne od těla při sportu.

A také si užíváte život v krásné jizerskohorské přírodě.
Možná v tom jsem mírně perverzní, ale já mám Jizerky rád, když prší a fouká. To pak přijde pocit, že žijete naplno, když bojujete na běžkách nebo na kole! I když bydlím na místě, odkud je výhled na celý Jablonec, v romantických kulisách ho vidím tak čtyřikrát do roka. A to je fajn, jinak by to zevšednělo. Dal jsem si do louky lavičku, tam chodím večer a sleduju západ slunce. Fascinuje mě, jakže ho příroda dokáže udělat každý den jinak.