Jak zabránit našim vlastním strachům, aby se nezdravě promítaly do osobnosti dítěte? A jak se vlastně pozná úzkostný rodič?
Začíná to už v těhotenství. Pečlivě dbáme na to, co jíme a pijeme, abychom dítěti neublížily. Snažíme se vyvarovat stresu. A když se to malé narodí, pořizujeme chůvičky, později krytky na ostré rohy, někdy i vodící kšíry na neposedné děti nebo helmičky na doma…Děláme zkratka vše možné i nemožné proto, abychom dítě uchránili před nebezpečným světem tam venku. Nezaséváme ale do dětí příliš mnoho zbytečných strachů, které si mohou nést až do dospělosti?
Psycholožka Jana Kotalová přirovnává úzkostného rodiče k postavě z animovaného filmu Hledá se Nemo, ve kterém otec Marlin nechce dovolit svému synovi téměř nic - "aby se mu něco nestalo." Celý film je vlastně o tom, že špatné věci se prostě stávají a nejde se jim stoprocentně vyhnout, ale stojí za to projevit odvahu, mít důvěru a těžké chvíle zvládnout: a také si i přes všechna nebezpečí užít legraci.
„Úzkostný rodič se vyznačuje nadměrnou ochranou svých dětí před riziky, méně či více pravděpodobnými i domnělými. Takový rodič chce mít pod kontrolou nejlépe veškerý čas a chování svého dítěte. Určitá úzkostnost je žádoucí, potřebujeme ji, abychom přežili. Zde jde však o určitou formu neuroticismu,” vysvětluje psycholožka.
Je možné, že úzkostný rodič vychová úzkostné dítě? Podle Jany Kotalové rozhodně ano: „Úzkostný rodič nemůže vychovávat dítě jinak než úzkostně. Dítě nemá prakticky jinou možnost. Je však důležité podotknout, že úzkostnost člověka je dána nejen výchovou, ale též biologicky, a geneticky. Svou roli hraje i společnost, její instituce a kultura.”
Podstata výchovy přitom do velké míry tkví v pozorování rodičů. „Dítě vidí a zažívá matku a otce, jak se chovají. Odečítá jejich emoční stavy a postoje. Je tu důležitý příklad a vzor. Pokud rodič považuje svět kolem sebe za nebezpečný, nedůvěryhodný, neustále předjímá rizika, vytváří katastrofické scénáře, nedůvěřuje svým schopnostem a tomu, že určitý diskomfort a překážky zvládne, jeho dítě může být těžko jiné,” upozorňuje odbornice.
Co dělat, když si jako rodiče své tendence nadměrně chránit a kontrolovat své dítě uvědomujeme? A jak v dítěti posílit pocit samostatnosti a zodpovědnosti?
„Jako rodiče byste se měli pokoušet věřit sami v sebe. Naučte se zvládat vlastní strachy a obavy. Akceptujte fakt, že nemáte všechno pod kontrolou, a přesto je možné s tím žít. Klíčovým slovem je důvěra - já to nějak zvládnu, a ty to zvládneš taky,” říká Jana Kotalová a dodává, že dítě potřebuje prostor, čas pro sebe a možnost zkoušet, cvičit své schopnosti a dovednosti, aby bylo sebevědomější, zodpovědnější a nezávislejší.
Pokud tedy chcete zamezit tomu, aby se vaše dítě zbytečně bálo, začněte u sebe. Uvolněte se a svým potomkům dopřejte více prostoru i volnosti.
citace psycholožky Jany Kotalové
