Možná teď čekáte nějaký srdceryvně optimistický článek o tom, že na vzhledu vlastně nezáleží. Občas to někdo tvrdí, ale pokud není zrovna nevidomý, těžko to může myslet upřímně. Ne, na vzhledu záleží, a velmi. V otázkách výběru partnerů, kde je důležitá i sexuální přitažlivost, hraje zkrátka vzhled roli. Jenže zdaleka ne jedinou, a bůh ví, jestli aspoň hlavní.
Na vzhledu opravdu záleží. Když vidím nádhernou ženu, rád se na ni podívám a třeba i usměju. To, že se na ni s radostí podívám, mimochodem neznamená, že bych s ní nutně potřeboval strávit noc, natož pak zbytek života. Ale ano, na svoji partnerku chci koukat „jako na svatý obrázek“, jak říká kamarádka. Bytostně věřím, že vzájemná přitažlivost je klíčová pro to, abych byl schopný žít v dlouhodobém vztahu, kde budu šťastný. Kamarádka navíc dodává, že právě tenhle aspekt vztahu může být přínosem v řešení partnerských neshod. Když se při hádce díváte na někoho, kdo je pro vás ten nejkrásnější na světě, mnohem snáz se mu odpouští. Někdo jiný to ale může mít třeba jinak.
Řada románů a romantických filmů pojednává o lásce na první pohled. Ano, první pohled, nikoli poslech, pohmat, test IQ, vědomostní kvíz nebo něco takového. A i já to v životě mnohokrát zažil. Poprvé už někdy v první třídě na základce, vážněji někdy v patnácti na střední, kdy z toho nakonec časem vykrystalizoval velmi dlouhý vztah. Jen bych tomu asi neříkal „láska“, spíš je to takové těžko vysvětlitelné, a hlavně krátkodobé poblouznění. Jako by vám něco vevnitř říkalo: „S tímhle člověkem bys měl(a) být!“ Je to silný vnitřní pocit, který však s láskou nejde zaměnit. Po půlročním až ročním hormonálním opojení by totiž „láska“ mohla být rázem pryč.
Věda říká, že tato „láska na první pohled“ je mnohem více ovlivněna naším nevědomím, než bychom si přáli. Biologové tvrdí, že nevědomou roli hraje potenciální zdraví našich potomků, a tak reagujeme na hladiny pohlavních hormonů daného partnera (určující plodnost), na sílu jeho imunity (slibující dobré geny) a na komplementaritu genetické výbavy, která hraje roli v síle imunitního systému dětí, které zplodíme. V případě žen hraje roli i to, jestli mají zrovna ovulaci, což se muž dozvídá čichem z vědomě nerozeznatelného aromatu ženy. Psychoanalytici zase říkají cosi o vzhledové a gestikulační podobnosti s naší matkou či otcem, což nám dodává bezpečný pocit známého.
Kromě aromatu, které můžete přebít parfémem, přitom ale nic z toho se vzhledem nesouvisí. A ani dva tisíce za kadeřníka, deset tisíc za boty a čtyřicet za plastiku náš imunitní systém, genetickou výbavu ani plodnost nezmění. Můžeme ale začít zdravěji jíst, pravidelně cvičit a třeba meditovat, to už se do naší biologické atraktivity skutečně promítne. Natož pak do sebevědomí a toho, co „vyzařujeme“. Ale o tom až za chvíli.
No ale co ta neustále všude řešená velikost prsou, zadku a stehen, délka a barva vlasů, tvar postavy či BMI?! Žena, se kterou jsem strávil podstatnou část svého života, za tu dobu stihla vlastně všechny varianty – krátké i dlouhé vlasy různých barev i střihů –, zažil jsem ji různě nalíčenou, i když nejkrásnější byla bez make-upu, a prý se jí i dost měnila hmotnost, čehož jsem si nikdy nevšiml, protože pro mě vždy byla tou nejkrásnější. Ne, o fyzickém vzhledu to opravdu není. Pro dlouhodobý vztah jsou totiž klíčové zcela jiné aspekty.
Třeba přirozená chytrost. Mít možnost s partnerkou vést dlouhé a hluboké rozhovory o čemkoli, nacházet u ní porozumění a souznění, mít možnost sdílet s ní své nitro a vědět, že ona mi rozumí a já rozumím jí.
To jsou nezbytné prvky pro rozvoj partnerské intimity. A mimochodem, je to něco, co je často důležité i pro onen sex na jednu noc. Protože ráno, když se probudíte, je vždycky fajn mít si při snídani v posteli také o čem povídat. Protože, po pravdě, po ranním probuzení už vzhledem oslní málokdo.
Sociální psychologie na to konto říká, že nás přitahují lidé z podobných sociálních skupin, někdo, s kým jsme si zkrátka podobní a něco nás s ním spojuje. Podobnost vytváří bezpečí. Ono, kdo by si nechtěl aspoň občas rozumět i beze slov. Ostatně i při té výrobě potomků se to více než hodí, nemluvě pak o období, kdy se narodí.
Přirozená chytrost vždy byla něčím, co hrálo v rozvoji mé zamilovanosti roli. S narůstajícím věkem mi však přišla jedna vlastnost ještě mnohem podstatnější. Vlastnost, díky které mi žena přijde opravdu nádherná a dívám se na ni jako „na svatý obrázek“. Skutečnost, jestli je „hodná“ – na mě, na sebe i na všechny ostatní. To nejsnáze poznáte na očích, které osobně opravdu považuji za brány do duše. A ty se v čase zas tolik nemění.
Existuje celá řada psychologických teorií o tom, jak se právě naše chování a charakterové vlastnosti promítají do našeho obličeje, mimiky, gestikulace, postury a tvaru těla i způsobu pohybu. Pracuje s tím i celá řada psychoterapeutických směrů. Pokud nevěříte, zkuste narovnat záda a hlavu a stoupnout si na 120 sekund do tzv. pozice vítěze. Podle výzkumu Amy Cuddy z Princetonu vám jako důsledek o 20 % vzroste hladina testosteronu (stoupne sebevědomí a asertivita) a o čtvrtinu poklesne hladina kortizolu (stresového hormonu), čímž budete uvolněnější. Až tak úzce spolu tělo a duše souvisí.
Jak moc se na těle ukáže, když nepřijímáme, ba dokonce nemáme třeba rádi svoji duši? A jak moc duše může trpět tím, když nepřijímáme svoje tělo? Častý úsměv zanechává vrásky kolem očí, jemnost a citlivost duše se odráží v ladnosti pohybu i v tanci, pečující povaha se odráží ve způsobu jednání s ostatními, ale i v péči o sebe, kam samozřejmě patří i péče o zevnějšek. A když se vrátíme zpět k té nevědomé biologické motivaci – kdo by se dokázal lépe postarat o potomky než jemná laskavá něžná pečující starostlivá (nezaměňovat s ustaraná) matka – než zkrátka „hodná“ ženská. A zase jsme u toho, že nezbylo moc na tu velikost prsou, fyzickou výšku ani BMI.
Je tedy vzhled pro pozornost druhého pohlaví nepodstatný? Není. Odráží se v něm však fyzické zdraví, které nevědomky vnímáme, i náš charakter a povaha. Nepodstatné jsou však jeho dílčí parametry. Ty, kterým často tlak „doby instagramové“ přičítá největší váhu. Vlastně jako bychom tak trochu byli vlastním Obrazem Doriana Graye, zosobněním našeho nitra na našem těle. A nic z toho kadeřník, plastika ani šaty od Versaceho nezmění.
A na závěr mi dovolte ještě jednu poznámku – můj přítel kněz, se kterým občas probíráme ženy, mi nedávno řekl: „V dnešní době, kdy je obtížné dosáhnout stálosti závazku, jde o to, znát a přijmout sebe. Jde o to, abych si byl vědom, co nabízím partnerovi na celý život jako oběť.“ A že dlouhodobý svazek je občas o přinášení obětí, a to nejen těch symbolických.
Ale když poznáte svou skutečnou hodnotu coby člověka a poznáte i svého partnera, můžete pak skutečně upřímně pronést ono: „Beru si Tebe a odevzdávám se Ti, slibuji Ti úctu, lásku a věrnost, že s Tebou ponesu dobré i zlé, až do konce života.“ Protože tehdy už víte, co všechno a zároveň komu přesně odevzdáváte, a co naopak dostáváte. A vzhled, to nejpomíjivější z pomíjivých, to skutečně není.
O autorovi:
Martin Zikmund je průvodce lidí a firem klíčovými změnami a často pomáhá lidem měnit jejich scénáře a napravovat hříchy jejich rodičů. Je autorem blogu Je čas na změnu a čas od času pořádá semináře pro veřejnost o ženskosti, životní harmonii i dalších tématech.
paw.princeton.edu, autorský článek psychoterapeuta Martina Zikmunda
