Pohodoví, vtipní, ale i rozmazlení – pravda o třetích dětech v pořadí

Že pořadí nehraje roli a rodiče ke všem přistupují stejně? Ne tak docela! Psycholog Alfred Adler tuto teorii vyvrátil již v roce 1927, když se zabýval syndromem nejmladšího dítěte. A vzhledem k tomu, že se mnoho rodin zastaví právě u toho třetího, je tento koncept synonymem pro syndrom třetího dítěte, jak poměrně nedávno objasnila expertka na rodičovství Meri Wallacová.

Prvorození jsou obvykle spolehliví, svědomití, organizovaní a cílevědomí. Druzí v pořadí jsou často mírní, mlčenliví a mají dobré vyjednávací schopnosti. Ti třetí jsou obvykle vnímaní jako ti rozmazlení, ale zároveň okouzlující a vtipní s dobrými manipulačnímu schopnostmi.

A není se čemu divit. Vstupují do domácností, v nichž rodiče mají již dlouholeté zkušenosti s výchovou dětí. U těch prvních dělali haló okolo každé vyrážky, dbali na režim a celkově se snažili dělat všechno „správně“. U druhých dětí trochu povolili otěže, ale aby to bylo fér, museli také dodržovat nějaká pravidla. Zatímco u těch posledních na ně už není energie. „Snědl jsi hlínu? To nic, starším to taky nic neudělalo. Chceš přespat u kamarádů, když je školní den? Dobře, aspoň si uděláš úkoly tam. Chceš jít do klubu, když je ti 15? Ta jo, ségra tě pohlídá.“ Zároveň dělají starší sourozenci mnoho věcí za ně – například povinnosti v domácnosti, jelikož ti třetí jsou „příliš malí“, aby je vykonávali. Nebo se může stát, že na učení se novým činnostem v rodině s třemi dětmi jednoduše není čas. Rodiče tak nejmladší děti často ve spěchu oblékají a zavazují jim boty, protože jinak by přišli pozdě do školy s těmi staršími.

To všechno může vést k tomu, že jsou třetí sourozenci vnímaní jako rozmazlení, ale i přehlížení a ve svých očích mohou být i méně šikovní, jelikož jejich starší sourozenci už všechno umí a oni ne. Z toho důvodu mají obvykle tendence na sebe strhávat veškerou pozornost jiným způsobem a často se tak stávají baviči rodiny; či rebely – například si obarví vlasy na růžovo. To vše vede k tomu, že jsou méně zodpovědní, mají častěji sklony riskovat, jsou sebevědomí a dokáží lidi přimět k tomu, co chtějí. Může se to překlopit v to, že jsou takto vnímaní i v dospělosti.

Jako třetí dítě z rodiny vím, o čem je řeč. A i když se nevnímám jako rozmazlená (kdo by to také přiznal), tak je pravda, že spoustu z výše zmíněných charakteristik je aplikovatelných i na mě a mé sourozence. Například když jsme byly děti, tak jsme já i můj starší brácha hráli na klavír. Já samozřejmě o pár let později. A zatímco on musel hrát všechno 10x, já 5x...a později tohle číslo bylo zmírněno na 3x. Bavičem rodiny byl spíše on, ale je pravda, že jsem toho často využívala a sváděla na sebe pozornost. Někdy roztomilostí – když jsem si půjčovala jeho hokejovou výbavu, abych mohla být brankářka a hrát s ním. Jindy tím, že jsem se stavěla do pozice nejmladšího chudáka – když se mi něco nelíbilo a starší sourozenci do mě jen šťouchli, šla jsem hned žalovat. Zlom nastal, když začali chodit ségra s bráchou spolu do barů a já nemohla. Asi jsem si to tolik neuvědomovala v tu chvíli, ale když o tom zpětně vypráví, vždycky mě mrzí, že jsem nemohla chodit s nimi. Ovšem když jsem začala, nebyla to žádná výhra. Jako nejmladší jsem byla pod neustálým dozorem ohledně toho co piju, kolik jsem toho měla a s kým se bavím. Mělo to ale i své výhody – aby mě měli pod dohledem, tak za mě obvykle všechno platili. A některé z těhlech výhod přetrvávají do dneška. Ačkoliv se věkem blížím k třicítce, když jdeme společně na večeři, jsou to oni dva, kdo se pere o to, kdo zaplatí, zatímco já jsem z této konverzace automaticky vyloučena s nějakou výmluvou – dříve to bylo, že „jsem student a ještě si nevydělávám“, někdy plácnou že jim „za to pak budu hlídat děti“ a často to bývá jednoduše že „jsem přece nejmladší“.

Jako většina třetích dětí jsem k nim také vždycky vzhlížela a záviděla jim, že spolu můžou dělat „zábavný dospělácký věci“. Ale naštěstí jsem díky velkému věkovému rozdílu mezi námi (ségra je o 17 roků starší, brácha o 7) nikdy neměla pocit, že mi oproti nim něco uniká. Navíc jsme se v dospělosti sladili a oni mě přibrali do všech jejich „zábavných“ aktivit, které nejsou tak skvělé, jak si dítě myslí. Koho by také bavilo hrát celý večer stolní hry, společně připravovat chlebíčky a o víkendech rybařit?