Když si do vyhledávače zadáte dotaz: Jak vychovat dítě, vyjede vám asi čtvrt milionu odkazů, to znamená stejný počet různých přístupů. Jak se v tom vyznat? Proč a kdy se spolehnout na intuici? A jakých chyb se jako rodiče nejčastěji dopouštíme?
V souvislosti s výchovou občas slýcháme větu: "Není důležité, jakým stylem dítě vychovováte. Hlavní je, když jste důslední!" Co si ale pod tím máme přesně představit? Že po našem potomkovi máme vyžadovat nějakou věc doslova za každou cenu, protože jinak by naše snažení přišlo vniveč? Psycholožka Veronika Büchler říká, že důslednost neznamená, že máme pedantsky lpět na tom, aby dítě udělalo, co jsme mu přikázali. „Důslednost znamená, že když chce dítě od nároku couvnout, podržíme ho v tom, aby svůj úkol dokončilo. Tím si dítě může zažít, že když překoná svůj odpor nebo strach, dostaví se hrdost na to, čeho dosáhlo. Jeho osobnost se tím zpevní a život pro něj bude lépe zvladatelný.”
Jako rodiče stojíme před otázkou, kudy se ve výchově vydat. Někdo volí spíše princip výchovy založené na nezpochybnitelné autoritě rodiče. „Přísný, autoritářský styl může však narážet na odpor. Rodič, který se domnívá, že by měl být neústupnou autoritou, bude muset svůj tlak na rodinu stupňovat. Rodina se mu bude vzpouzet, a nakonec se rodič dočká zapírání a lží, přičemž děti si stejně jeho příkazy nevnitřní. Pocit bezmoci rodiče se bude prohlubovat a rodina bude čím dál více selhávat v dodržování pravidel,” nastiňuje problematické důsledky autoritářské výchovy Veronika Büchler. Jaký postup naopak doporučuje?
„Rodič by si měl nejdříve uvědomit, jaké hodnoty a principy chce svým dětem předat. Pokud tato pravidla bytostně cítí, může je od dětí začít vyžadovat,” doporučuje expertka. Dodává, že je naprosto v pořádku a správné, že rodiče mají vůči svým dětem určité nároky. Například ten, aby si děti udržovaly pořádek v pokoji. Tento princip můžete vysvětlit a děti musí rodiče vidět tuto hodnotu dodržovat. Je to také o určitém zážitku. Děti totiž rodiče velmi dobře cítí. Vnímají například to, jestli rodič uklízí ve stresu, nebo úklid probíhá v dobré náladě a je přípravou k příjemnému pocitu z uklizeného prostředí.
Není důležité být neústupný. Rodič sice nastaví pravidla, ale dítěti umožní vyjednávat o jejich konkrétním provedení. Pokud trváte na úklidu rozházených hraček, můžete dítěti umožnit úklid třeba až poté, co dopíše domácí úkol. Kromě toho by měl rodič respektovat osobitý přístup k úklidu – není důležité trvat na tom, aby dítě hračky do krabice skládalo nějakým určitým způsobem. Je dobré přihlédnout také k věku dítěte.
„Ve dvou letech věku by měl rodič uklízet spolu s dítětem a naučit ho automatickému návyku, že hračky se uklízí. V šesti letech by měl dohlížet na to, aby si dítě uklidilo, a případně mu nabídnout pomoc. V deseti letech by měl rodič respektovat soukromí dítěte a své zásahy do pokojíčku omezovat. V patnácti letech věku dítěte už rodič nemá prakticky žádný vliv na to, jestli si dcera či syn uklízejí. Stále může vyžadovat určitou úroveň pořádku, ale údržba pokoje už je v rukou potomka. To, zdali si dítě zvnitřnilo pořádek jako součást kvality života, už je ale zafixováno a bez samostatné vůle dítěte na tom rodič může jen velmi opatrně pracovat,” vysvětluje psycholožka.
V posledních letech se hodně diskutuje o kladech a záporech stylu, kterému se říká "nevýchova". Co si o něm myslí odbornice na dětskou psychiku? „Principy nevýchovy jsou zajímavým konceptem. Klasická psychologie v porovnání s nevýchovnou zřejmě více podporuje rodiče v tom, aby si byl vnitřně jistý nároky, které na dítě klade. V každé výchově se objeví momenty, kdy dítě potřebuje zažít samo sebe v roli toho, kdo vzdoruje, a rodič by měl tuto fázi dokázat ustát s pevností a zastat se principu, který vnímá jako pilíř pro fungování rodiny. I zde ale platí, že rodič má být pevný, ale citlivý, a umožnit dítěti projevit vzdor, vztek a kritiku,” upozorňuje Veronika Büchler.
Říká také, že ve výchově jako takové nelze vždy očekávat, že s dítětem budete za všech okolností na přátelské notě. Hledání přátelství s dítětem je však pro dlouhodobý vztah nezbytné. Výchova se tvoří převážně v krizích. „Určité vzájemné vymezení a krize se dají zvládnout jen při dobrém poměru autority a porozumění,” uvádí psycholožka.
Jaké chyby vlastně nejčastěji jako rodiče děláme? „Velkou chybou je nejistota. Dnešní rodiče jsou velmi znejistěni ve své roli a obávají se být autoritou. Přebírají příliš mnoho zodpovědnosti za dítě, jsou hyperprotektivní. Mohou se sedřít, aby dítěti zajistili ideální život. A pak je to také nedostatek citu pro psychické potřeby dítěte. Rodiče se hodně zaměřují na to, aby podpořil materiální uspokojení dítěte a pomohli mu dosáhnout určitého statusu, což se týká nejčastěji školních, sportovních a jiných společenských úspěchů. Ve společnosti však dramaticky stouplo procento křehkých dětí, které se sebepoškozují, pokouší se o sebevraždu nebo mají jiné psychické potíže,” říká psycholožka.
Rodičům expertka doporučuje, aby hledali odpovědi především sami v sobě, nezašlapávali svůj instinkt a nepotlačovali své emoce. A taky, aby byli upřímní. „Děti nejvíce rozumí upřímnosti. Nemusíme se za každou cenu snažit být klidní a rozumně vysvětlovat. Rodič se může zlobit a pro děti může být jeho zloba velmi srozumitelnou hranicí pro jejich chování. Jde jen o to, aby rodič používal zlobu účelně a nenechal ji přerůst v destruktivní výbuch, který může mnoho pokazit,” dodává psycholožka.
citace psycholožky Veroniky Büchler
