O rodičích, kteří nemilují své děti a dětech, kterým se to podařilo přežít

Když rodiče selžou

Ačkoliv se rodičovství může zdát jako ten nejkomplikovanější úkol v životě, kterým bezpochyby je, všichni rodiče mají ve skutečnosti jen dva jednoduché úkoly – poskytnout svým dětem bezpodmínečnou lásku a bezpodmínečné přijetí. Vše ostatní, snad kromě krmení, hlídání, aby se dítě nepřizabilo apod., je už podružné. 

Jsou rodiče, kterým se nedaří bezpodmínečnou lásku a bezpodmínečné přijetí poskytovat bez výjimek. Kupříkladu přijímat uměleckého ducha dítěte, když vám pomaluje lihovým fixem novou koženou sedačku není úplně snadné. Ale očividně jsou rodiče, kteří jeden z těchto dvou úkolů zcela vypustí. Absence těch dvou „pitomých“ slov přitom fatálně ovlivní celý zbytek života jejich dítěte.

Kouzelné slůvko není prosím

Když jsem chtěl jako tříletý capart koupit v létě zmrzlinu, často jsem zapomínal na „kouzelné slůvko.“ Maminka mi mylně tvrdila, že je to „prosím“. Realita je taková, že skutečné kouzelné slůvko, které dokáže změnit celý život i vztahy mezi lidmi je „Mám Tě rád(a)!“. Na rozdíl od „prosím“ se ho však nejde mechanicky naučit. Ukazuje se, že lidé, kteří tohle kouzelné slůvko neslýchali od rodičů, ho sami nedokáží používat. Nevědí kdy, nevědí jak, nevědí proč. A lidem kolem nich přitom tak zoufale chybí.

Dospělí bez lásky

Jestli jsou děti v něčem doslova zázračné, pak je to v tom, že cítí, co potřebují a udělají všechno pro to, aby to dostaly. I pro tu hloupou zmrzlinu. A teď si představte, že jde o lásku. Dítě ví, že chce slyšet od maminky nebo tatínka: „Mám Tě rád(a)!“ a tak, když to samo nepřichází, udělá všechno pro to, aby to dostalo. I když už oba rodiče zemřou.

Bude to nejhodnější, nejpracovitější, nejchytřejší, nejrychlejší, nejúspěšnější ze všech. Nebo se o to bude snažit. A to všechno nevědomě. Nebude o tom vědět, nebude to vnímat a už vůbec nebude rozumět tomu, proč to dělá. Bude to „potřebovat,“ jako já tu zmrzlinu. Ptáte se proč? Protože až toho jednou dosáhne, tak přeci už maminka či tatínek budou muset říct, že ho mají rádi, protože k tomu bude objektivní nezvratitelný důvod.

A tak se snaží a snaží ze všech sil. Samé jedničky, různé olympiády, někdy i Olympiády, ale ono to furt nepřichází. Přitom dítě už dávno není dítě. Je to mladý dospělý, dospělý, posléze i rodič a pořád nic. A když rodiče zemřou? Snaží se o to dál. 

Vyčerpání z rodičovské nelásky

Bojuje až do úplného vyčerpání. A to jednou přijde. Zatímco fyzických sil ubývá, úsilí dítěte, teď už dospělého, nepolevuje. Pracuje klidně i osmdesát hodin týdně jen aby toho dosáhlo. Jen aby přišlo ono „Mám Tě rád!“ aspoň jednou jedinkrát. Od „cizích“ se to ale nepočítá. Důležitá je maminka (hlavně pro muže) a tatínek (hlavně pro ženy). 

A pak to jednou přijde. Obvykle po čtyřicítce či padesátce, někdy ale i dřív. Člověk si to uvědomí. Buď sám, nebo s cizí pomocí, začne vnímat, že se za něčím žene a neví vlastně proč. Že ho to stojí spoustu sil a že to rozhodně nevede ke štěstí. Někdy to také začne pozorovat už dřív. Prozradí mu to nespokojenost partnerky, či vlastních dětí s tím, že mu vyčítají, že je vlastně nemá rád, že je furt v práci, nevěnuje se jim, atd. 

Co s tím?

Pokud jste rodič, koukejte to napravit. „Ale mně to rodiče také neříkali!“ občas slýchávám. Ano, a jak se vám teď v životě žije, že? Není jediný důvod, proč tohle „prokletí nelásky“ přenášet na další generaci. Pokud jste oním dítětem, pak jestli existuje nějaký modelový příklad, kde psychoterapie, zejména přístupy zaměřené na člověka, může být velice účinná a přínosná, je to právě tenhle. V Česku totiž často panuje mylný předpoklad, že „psychoterapie je pro blázny“. Ne, psychoterapie je pro ty, kdo chtějí mít život ve svých rukou, a ne se jen řídit zhoubnými nevědomými vzorci z dětství jako je třeba ten popsaný výše.