Rodiče se svými dětmi prožívají vše, co se v jejich životě děje. Chtějí je podporovat a cítit se potřební, na tom není nic zvláštního. Tento přístup se ale snadno může proměnit v to, že upozaďují svůj vlastní život, své potřeby a chtějí mít nad životem dětí kontrolu. A to je jen hrstka znaků spoluzávislého rodičovství. Dá se s ním ovšem pracovat.
Je krásné, když se svými dětmi máte blízký vztah, ale člověk by měl být opatrný, aby to nepřekročilo určitou zdravou hranici. Ta je totiž mezi běžnou péčí a závislostí jednoho na druhém poměrně tenká.
Spoluzávislost je chápána jako vztahová porucha, ve které je osoba závislá na nezdravém vztahu. Spoluzávislí rodiče mají příliš velké zaměření mimo sebe. Svým dětem poskytují extrémní péči. Často jsou zaneprázdněni péčí o své děti a zapomínají se postarat sami o sebe. Mezi znaky spoluzávislého rodičovství tak patří:
Spoluzávislé vztahy stojí na tom, že jeden člověk potřebuje druhého. Někdy, ale ne vždy, to funguje oběma směry a ten druhý chce být také potřeba. Ve spoluzávislém rodičovství závisí váš pocit sebe sama na vašem vztahu s vaším dítětem.
Rodiče, kteří jsou spoluzávislí, se mohou snažit ovládat. To se velmi často projevuje přehnanou angažovaností, kdy se snaží dělat vše za své děti. Myslí to dobře. Nechtějí, aby se jejich děti příliš trápily. A do jisté míry je to v pořádku. Ale zde se často stane, že to vede až k nevhodné výchově, v níž nejsou pevně stanovené hranice.
A když dítě chce udělat něco, kde ho rodič nemůže kontrolovat, jako například přespat u kamaráda, pak s ním rodič může začít manipulovat, aby si to rozmyslelo. K tomu často využívají generování viny, když se pokouší přimět své dítě, aby se cítilo provinile (například právě za to, že chce přespat u kamaráda), v důsledku čehož se potom zachová tak, jak chtějí, aby se zachovalo; dále pasivně-agresivní chování; či emocionální vydírání. Důležité je ovšem zmínit, že to nedělají cíleně. Zkrátka si nemohou pomoci, jelikož jsou zvyklí a nastavili si to tak, že mají nad dětmi kontrolu.
Spoluzávislý rodič má pocit, že potřebuje být dítěti k dispozici neustále a v takovém případě není reálné udržet ještě další vazby. První vztah, který v důsledku toho mnohdy utrpí, je ten partnerský. Časem ale možná zjistíte, že se izolujete i od svých přátel a dalších členů rodiny.
V důsledku toho spoluzávislí rodiče časem stejným způsobem neomezují pouze své vztahy s jinými lidmi, ale i sami sebe. Začnou totiž žít život svých dětí. Extrémně s nimi tedy prožívají vše, čím si procházejí. Tedy radosti z plnění jejich malých i velkých snů, i smutky z jejich zklamání. Opět to je do jisté míry samozřejmě normální. Ale spoluzávsilí rodič vlastně nemá nic mimo to. Proto se to potom může překlopit v to, že na dítě vyvíjí přílišný nátlak a chce po něm, aby si splnilo ty sny, které si on nesplnil. A to už dobře není.
Tento způsob závislosti nejčastěji pramení z dětství. Objevuje se u lidí z dysfunkčínch rodin, kteří chtějí, aby jejich děti měly lepší dětství. Může se ale vyvinout i u lidí, kteří to takto měli nastavené se svými rodiči a nyní se tento způsob výchovy generačně přenesl. U těch, kteří mají spoluzávislé matky, je větší pravděpodobnost, že budou spoluzávislými dospělými. Zároveň se podle studie z roku 2009 celkově spoluzávislost objevuje více u matek než u otců, jelikož právě ony jsou mnohdy primárními pečovatelkami.
Spoluzávislost mezi rodiči a dětmi může být emocionálně zneužívající. Dítě se učí, že jeho pocity a potřeby jsou nedůležité a nikdy nemá šanci rozvíjet svou vlastní osobnost. Navíc se může stát, že právě tyto vzorce chování převezme a poté tak bude přistupovat nejenom ke svým dětem, ale i k dalším vztahům, které naváže, i těm romantickým. Což může vést k tomu, že bude závislé na životě partnera a samo nebude mít žádný. Tomuto chování je tak potřeba zabránit.
Zde je několik tipů, jak na to:
Pečujte více sami o sebe. Nelze na děti dávat takové břemeno, že naplní veškeré vaše potřeby, to je přeci na vás. Pracujte tedy na tom. Když se naučíte dávat sobě, budete schopni dávat více i svým ratolestem.
Důvěřujte svým dětem a veďte je k větší zodpovědnosti. Umožněte jim samostatnost při řešení problémů přiměřených jejich věku. To jim dodá sebevědomí, aby si věřily.
Buďte tu stále pro ně. To vše neznamená, že se o ně teď máte přestat starat, ale začít to zkrátka dělat trochu jinak. Zkuste jim naslouchat, respektovat je a ptát se, co chtějí ony i zda jste je správně pochopili. Nechte je žít jejich život a buďte jim v něm oporou.
healthline.com, parentingforbrain.com, Instagram @dr.lipova
