Psychické problémy se týkají v dnešní době více lidí, než by se komukoliv líbílo. Ale co když se jedná o vaše děti? Zjistili jsme, jak s nimi o tomto tématu mluvit a v nejlepším případě jim pomoci.
Jistě si tohle pro své dítě nikdo nepřeje. Každý chce aby bylo šťastné a spokojené. Ale buďme upřímní, tohle se jednoduše občas děje. A není dobře, když se bude dělat, že problém neexistuje. Je potřeba ho aktivně řešit. Ne ho přehlížet. Jinak se může akorát zhoršit.
Podle Světové zdravotnické organizace v posledních letech výrazně vzrostl počet dětí a dospívajících s duševním onemocněním. Dnes se tak jedná konkrétně o 20 %. Polovina prvních příznaků se přitom obvykle projeví již před dosažením 14 let a až tři čtvrtiny do 24 let. Většině z nich se ale nedostane včasná pomoc. Tou můžete být i vy. U každé nemoci a každého dítěte je samozřejmě zapotřebí jiný přístup. My se pokusili sepsat ty univerzální, které by mohly pomoci.
Jistě si se svými dětmi běžně povídáte. Ale nebojte se zařadit i otázky ohledně toho, jak se skutečně mají, jak se cítí. Aby se lépe vyjádřily, je možné používat například smajlíky či arteterapii (vyjádření pomocí malování, psaní, hudby...). Důležité je mít otevřenou a upřímnou konverzaci. Tu můžete zahájit například tím, jak se cítíte vy, jaký jste měli den, co vás naštvalo a co vás potěšilo.
Pokud se vám podaří hlubší konverzaci zapříst, neberte na lehkou váhu, co vám řeknou. A neignorujte detaily, které zmínily. Svěřily se vám. Dovolily si být před vámi zranitelné. Teď je na vás, abyste jim pomohli, protože ony si o pomoc právě řekly. A vy se jich můžete zeptat, jak si ji představují (zda je to něco, co můžete udělat vy, či jestli si chtějí promluvit spíše s někým, kdo jim bude více rozumět – s odborníkem).
Když se dozvíte diagnózu svého dítěte, ať už se jedná o ADHD, depresi či panické ataky, můžete k nim začít přistupovat jako k pacientovi. Což je může postavit do nepříjemné pozice a mohou mít pocit, že je s nimi něco špatně. Někomu, kdo má zlomenou nohu, byste to také pořád nepřipomínali a nenahlíželi na něj jako na chudáčka, dokud mu nesundají sádru. Problémem duševního zdraví je, že bolí stejně, možná více, ale není vidět. Vy byste na onemocnění měli brát ohled, ale nedefinovat své potomky pouze jím. To není to, co je dělá takovými, jací jsou.
Stigmatizaci můžete předejít objasněním nemoci a vysvětlením, že to neznamená, že je s nimi něco špatně. Ani že v této situaci jsou svou vinou. Můžete klidně využít data, kterých se to týká. Možná i najít podpůrnou skupinu, existuje-li. Děti potřebují vědět, že nejsou samy.
Zní to velice prostě, ale je to vlastně to nejdůležitější, co potřebují. To zmínila Marie Vonzino, hlavní protagonistka dokumentárního snímku Marie v hlavě, která se od dětství sebepoškozuje. Podle ní pouhá přítomnost a pochopení ze strany rodičů někdy stačí. U ní tomu tak bylo.
Příběh Marie můžete zhlédnout na ČT2 v rámci série Péče o duši, který sleduje příběhy lidí, kteří přišli do styku s duševním onemocněním. Na toto téma (rodičů a dětí s psychickými problémy) je zaměřený i snímek Blízcí duševně nemocných.
konference České televize, WHO, nami.org, betterhealth.vic.gov.au
