„Být mámou je to nejkrásnější poslání.“ „Zvládne to každá. Je to dané biologicky,“ říkali nám. A co když ne? Co když nás mateřství vyčerpává tak, že už dál nemůžeme, i když své děti milujeme? Kde se ten pocit bere a co dělat, když v koutku duše hlodá i vás?
Vzpomínám si na svou první cestu tramvají, kterou jsem absolvovala jako poměrně čerstvá maminka. Synovi mohlo být tak sedm týdnů a já dostala chuť si takříkajíc „vyrazit do města na kávu“. Prostě vytrhnout se z každodenního festivalu kojení, přebalování, utěšování a sociální izolace. Už v tramvaji mě ale čekaly perné chvilky. Vlastně ještě předtím, než jsem do ní nastoupila: pro ostatní cestující jsem byla neviditelná, takže jsem jako nějaký Herkules do vozu dostala kočárek sama. Další příval potu obstaralo moje miminko, když zanedlouho spustilo takový pláč, že snad nebylo pasažéra, který by se po nás pohoršeně neotočil. Řev bohužel přetrvával i v kavárně. Napadlo mě, že má syn asi hlad, tak jsem ho nenápadně přiložila k prsu. V okamžiku, kdy se od vedlejšího stolu ozvalo významné „No fuj, dneska ty ženský dneska opravdu nevědí, jak na sebe upozornit“, mi káva zhořkla v ústech. Rozbrečela jsem se. Po této a několika dalších epizodách jsem získala pocit, že svět tam venku je mi odteď zapovězený, protože nezvládám své dítě, nedokážu zařídit, aby bylo spokojené, neumím v sobě najít potřebnou jistotu, neumím to tak dobře jako jiné ženy, jejichž děti se více usmívají, umějí lépe usínat…
Když se ale s odstupem času bavím se svými kamarádkami, zjišťuji, že jsem v tom nebyla sama, přestože málokdy bychom si to bývaly přiznaly právě v oněch kritických chvílích. Protože je to svým způsobem tabu. Žena jako máma má být šťastná a basta! Jak se vlastně stane, že některé z nás roli matky přijmou s naprostou samozřejmostí a už od prvního okamžiku, kdy se dítě narodí, vědí, co a jak? Proč některé z nás tolik tápou, proč některé z nás mateřství zdeptá a proč se mezi námi najdou i ženy, které o děti nestojí vůbec, případně je vskrytu napadá, že je možná neměly mít? Jak může něco tak krásného a tak společensky přínosného, jako je mateřství, přinášet i tak negativní pocity?
„Odborníci jsou stále ve sporu, proč některé ženy neprožívají své mateřství jednoduše,“ říká psychoterapeutka Monika Zajíčková z poradny Calmea. „Endokrinologové tvrdí, že za to může hladina hormonů, genetici se domnívají, že na vině jsou geny, a psychologové vidí háček v naučeném chování. Osobně mi přijde smysluplná teorie Alfreda Adlera o obrazu fungování světa, který jsme si každý utvořili v dětství zhruba do předškolního věku. Jde o způsob, jakým jsme porozuměli světu, a také o strategii, kterou uplatňujeme v dospělosti. Ta však může právě příchodem potomka začít drhnout. Důvody jsou přitom různé. Může jít o touhu vyhnout se odpovědnosti a obavu ze závazků, může to být pocit nekompetence, vycházející z nízkého sebevědomí. A stejně tak může jít naopak o touhu něco dokázat sama sobě nebo druhým lidem, kterou však dítě zastaví,“ vysvětluje Monika Zajíčková.
V některých případech může za komplikovaným přijetím mateřství stát i tlak okolí. Monika Zajíčková si vzpomíná na příběh jedné své klientky, která jakmile světu oznámila své těhotenství, kolem sebe neustále slyšela výroky jako „Teď končí veškerá legrace!“, „Už to nikdy nebude jako dřív!“ nebo „Teď už jsi dospělá a zodpovědná za dva, pro rodinu se musíš obětovat!“.
„Když se narodili mí dva synové, měla jsem toho opravdu doslova až po krk. Kromě nich jsem se totiž starala ještě o dvě nevlastní děti, chodila jsem do práce a pečovala o nemocného otce. Když byly dětem dva a tři a půl roku, byla jsem natolik zoufalá, že jsem neviděla jiné východisko než krizovou intervenci v Bohnicích. Pak jsem docházela na terapie, které mi pomohly. Šok z náhlého mateřství – děti se narodily krátce po sobě – ale zpracovávám dodnes,“ přiznává moje známá Pavla, kterou moment zhroucení donutil, aby společně s terapeutkou začala rozplétat zamotané nitky svého životního nastavení, přehodnotila své priority a nastavila si vlastní hranice. „Je to práce na celý život, ale je důležité s ní začít,“ uzavírá Pavla.
Moje dlouholetá kamarádka Táňa se mi jednou po pár skleničkách vína svěřila, že kdyby mohla vrátit čas, nejspíš by zůstala bezdětná. Svou dnes už jedenáctiletou dceru přitom miluje, a o to jsou její výčitky intenzivnější. „Nemůžu se zbavit pocitu, že poté, co jsem porodila dítě, jsem přišla o samu sebe, o svou opravdovou svobodu, která pro mě vždycky byla tou nejvyšší hodnotou. Navíc mi připadá, že prostě nejsem ani typ člověka, který by měl v sobě péči o děti nějak zakódovanou. Veškeré tyto činnosti mě neuvěřitelně vyčerpávaly, neuměla jsem si s dcerou hrát, nikdy jsem nepřišla na to, jak se to vlastně dělá,“ přiznala se mi Táňa se slzami v očích. Její manžel přitom velmi stál o další dítě. Táňa jeho naléhání odolala, ale bylo to těžké, protože jí vyhrožoval i rozvodem.
„To první, co svým klientkám jako terapeutka dávám, je přijetí. To druhé je upřímná snaha pochopit ženu, která s sebou přináší bolestné, těžké tajemství, navíc často doprovázené hanbou a pocitem selhání. Společně pak hledáme základy jejích pochybností, posilujeme sebevědomí a přijetí odpovědnosti za to, v jaké situaci je a jak se tam dostala,“ přibližuje Monika Zajíčková, jak s ženami, pro které je mateřství tíživou zkušeností, pracuje. „Především si nemyslete, že jste špatné matky. Ordinace jsou plné obětí takzvaných perfektních matek,“ upozorňuje terapeutka. „Vaše děti jsou v tom s vámi, učíte se navzájem. Jsou ochotné vám dávat další a další šance a jen tak to s vámi nevzdají. Vaše děti jsou zkrátka tady – a jste v tom spolu.“
citace psychoterapeutka Monika Zajíčková
