Včera jsem se na sebe poprvé v životě nepodívala do zrcadla, když jsem opouštěla dům. To, jak vypadám, jsem celou dobu jenom tušila. Tušení se mi při návratu z procházky potvrdilo. Mateřství v izolaci tak položilo první obět. Jen doufám, že změna je zvratná.
Nevím, jestli je to víc mateřství nebo izolace. Jestli se víc podepisuje to, že nestíhám, nebo že nemůžu. Každopádně jakákoliv forma rezignace se musí VŽDYCKY potlačit. I kdyby se potlačila jen o kousek. Takže jsem si vyrazila. Na poštu.
JÁ: Dobrý den, chtěla bych poslat balíček do Austrálie
PANÍ ZA PŘEPÁŽKOU: Dobrý, nemáte tady žádné číslo, potřebuju PSČ.
JÁ: Přepsala jsem adresu přesně tak, jak mi ji poslali.
PANÍ ZA PŘEPÁŽKOU: Tady píšou číslo (ukáže na monitor), tak potřebuju číslo.
JÁ: A nemáte nějaký seznam, kde by se dalo podle města vyhledat? Já jsem nechala telefon v autě.
PANÍ ZA PŘEPÁŽKOU: Nemám.
Jdu do auta a googlit, připíšu nalezené číslo a znovu podávám balík paní za přepážkou.
PANÍ ZA PŘEPÁŽKOU: Tohle je? (ukáže prstem na řádek v adrese)
JÁ: Ulice.
PANÍ ZA PŘEPÁŽKOU: A tohle?
JÁ: Město.
PANÍ ZA PŘEPÁŽKOU: Jen ukáže prstem na řádek.
JÁ: Stát.
JÁ: Austrálie je světadíl (dodám bez vyzvání).
PANÍ ZA PŘEPÁŽKOU: Chcete to rychle nebo pomalu?
JÁ: Definujte rychle a pomalu.
PANÍ ZA PŘEPÁŽKOU: Jde to buď kratší nebo delší dobu.
JÁ: Ale…vzdávám to… pomalu bude stačit. Děkuji. Na shledanou.
První socializaci bych si pravda představovala trochu jinak, ale alespoň minimální zážitek jsem z toho měla. Ovšem hračka krtka pro syna mé kamarádky Australanky dodnes bloudí po světě. Příště ho zkusím poslat rychle.
Pro druhý pokus o socializaci jsem vybrala příjemnější místo i aktivitu. Venkovní expozice Botanické zahrady v Praze. Ráno začalo těšením a do růžova vyspinkaným miminkem. Pokračovalo třemi pokusy výběru mého oblečení. První pokus, věci které by mi udělalo radost si obléci. Druhý pokus, věci, které jsou ok. Vše skončilo pokusem číslo tři, oblékla jsem si to, do čeho jsem se vešla. #motherbody a #covidbody dohromady náladu upravilo směrem, kterým jsme nikdo nechtěli. Jedeme!
Zácpa na dálnici, hic. Zamkla jsem? Anika si zcvakla prst klipem na dudlík. Babička upozorňuje, že zatím ne, ale velmi brzo bude poptávat toaletu. Stojíme. Jo, určitě jsem zamkla. A vypla jsem sporák???
BABIČKA: Už tam budem? (ignoruji)
Stojíme. Babička baví dítě, mává mušelínovou plínkou nad hlavou a zpívá (ignoruji).
Na přední sedačku zezadu přilítla gumová panda (ignoruji). Snažím se nahmatat hračku a nechtěně přitom loktem zatroubím. Leknu se a otáčím hlavou, kdo na mě troubí, jestli neblokuji rozjetý provoz. Neblokuji. Pán, který sedí vedle v autě pomalu kouří a sleduje nás výrazem, že si není zcela jistý tím, co vidí (ignoruji).
V botanické zahradě se mi nálada trochu upravila. Jednak proto, že se mi po hodině hledání podařilo urvat parkovací místo a také proto, že #covidbody postihlo kromě mně i ostatní. A v neposlední řadě, protože je tady klid a krásně. Anika spí v kočárku.
PANÍ OD STÁNKU: Máte tady ugrilovanou tu klobásu!
Ta je samozřejmě pro babičku, já mám nanuk. Od rezignace jsem se trochu posunula, ale boj to bude ještě dlouhý. Přeju nám všem, abychom pořád měli sílu s REZIGNACÍ bojovat, ať už je následkem čehokoliv.
