Ahoj, jsem Kristýna, je mi dvacet sedm let a rodina i cizí lidé se mě neustále ptají, kdy budu mít děti. První otázky na potenciální potomstvo jsem začala slýchat asi před dvěma lety. Čím jsem starší, tím častěji se tyto dotazy objevují. Jako by neexistovala jiná konverzační témata. Jako by bylo na mně zajímavé jen to, že se dokážu rozmnožit.
Tak jako mnoho mladých žen jsem i já prožila dospívání ve víře, že přijít domů těhotná je tím největším neúspěchem a zklamáním. A při každé hezké chvilce s partnerem jsem často myslela na jediné: „Hlavně, prosím, neotěhotni!“ Kromě obav, že selžu, jsem ale tak nějak vždycky cítila, že mateřství není nic pro mě. A ačkoli se stále častěji mluví o dobrovolné bezdětnosti, když nahlas řeknu, že děti nechci, čelím nepříjemným poznámkám, nevyžádaným radám nebo si vyslechnu, že jsem mladá káča, co neví nic o životě.
„Kristýno, a kdy budeš mít děti?“ zeptal se mě při rodinné seanci zničehonic táta. Naštěstí se v tu chvíli spokojil s odpovědí, že může prozatím dělat dědu mému psovi. O pár týdnů později přišel další dotaz na potomstvo, tentokrát v práci. „Já vím, proč máš dneska takovou radost, jsi těhotná, viď?“ Ten den jsem byla šťastná kvůli nové pracovní nabídce. Slušně jsem odpověděla, že těhotná opravdu nejsem. Šla jsem se podívat do zrcadla a zhodnotila, že květované šaty, jež jsou lehce stažené pod prsy, si na sebe už nikdy nevezmu. Netušila jsem ale, že plánování rodiny bude i tématem mého sezení u kadeřnice. A to už na mě bylo trochu moc.
Svoji frustraci jsem se rozhodla sdílet s kamarádkami, a jak se ukázalo, rozhodně v tom nejsem sama. Tamara je několik měsíců po svatbě. Ode dne, kdy si s manželem řekli své ano, jsou pod palbou dotazů na děti, hlavně ze strany rodiny.
„Toto téma mi způsobuje hrozný stres, od svatby se dotazy množí a očekává se, že svatba rovná se děti. Všichni hned chtějí vnoučata,“ postěžovala si Tamara. Když jsem se jí zeptala, jak zvládá tento nátlak, dala mi skvělou radu: „S manželem chodíme na terapie a tam nám poradili naučit se říkat ne. Do té doby jsem to moc neuměla a pořád jsem myslela na druhé, aby je něco nemrzelo nebo aby se necítili blbě. Ale nejdůležitější jsme my a to, jak se cítíme. Takže pokud jsou nám dotazy na děti nepříjemné, musíme to prostě říct.“
Se stejným nátlakem se potýká i Věra, která žije v dlouhodobém vztahu a aktuálně věnuje spoustu času práci. „Vnímám, že ačkoliv to třeba mnoho lidí neřekne nahlas, tak tě soudí: ‚Dobrý, že máš kariéru, ale teď ty děti.‘ Vyloženě se mi pak nechce chodit na rodinné sešlosti, kde je small talk o věcech, které tě můžou zraňovat, úplně běžný, a je to nepříjemné. Otázku ‚Kdy bude svatba?‘ nebo ‚Kdy budou děti?‘ klidně položí mezi tím, když si bereš ze stolu chlebíček.“
Dotazů na děti se asi jen tak nezbavíme. Je proto důležité umět si nastavit hranice a jasně říct: „Ne, o tomto se bavit nechci,“ když je nám situace nepříjemná. Ostatně, umění říct ne je dobré si osvojit nejen kvůli dotěrné rodině či kolegům, ale i pro vlastní pohodu a duševní zdraví. Nemusíme přece vyhovět všem. Je to náš život a my samy můžeme určit, jaká témata do něj pustíme.
Autorský text
