Za několik hodin to vypukne. Ulice a domácnosti zaplní trojice Mikulášů, čertů a andělů. Média zase chrlí články o tom, jak děti po jejich návštěvě koktají a co proti tomu máme dělat. Někdo doporučuje nezvat čerta a vystačit si s Mikulášem a andělem. Jinde se radí čertem nestrašit, nepodmiňovat nadílku dobrým chováním a za každou cenu stát při dítěti, nejlépe i fyzicky.
Bude to ale stačit? Když si vzpomenu na svůj vlastní formativní zážitek z této tradice (zdokumentovaný i na fotografii), tak moji rodiče tehdy v roce 1979 skoro všechno dodrželi. Neříkali mi, že když budu zlobit, odnese mě čert do pekla, a při návštěvě trojice posvátných obrů (jak jinak se můžou jevit čtyřletému dítěti?) stáli vedle mě, oblečené v kousavých žlutých krimplenových šatičkách a bílých punčocháčích. Srdce mi bušilo až v krku, když jsem odříkávala básničku. Dárky jsem tehdy určitě dostala, i s obligátními bramborami za zlobení, protože uhlí bylo na sídlišti nedostatkové zboží. Taky si ale pamatuju, že Mikuláš jaksi zázračně věděl, že se v noci počůrávám, což by mě bývalo jistě potěšilo ještě víc, kdybych tušila, že pod maskou se skrývá šestnáctiletý sousedovic syn. Zkrátka nezapomenutelný zážitek, podobný, jaký mají desetitisíce z nás. Na rozdíl od mnohých z toho aspoň nekoktám.
Přitom je to tak jednoduché. Stačí se zeptat dětí: Chceš, aby k nám přišel Mikuláš, anděl a čert? Nechceš? Ok. Chceš se na ně jít podívat s námi ven? Chceš být ve školce, až tam přijdou? Tohle je obzvlášť nedoceněná otázka, protože školka pro dítě nemusí být bezpečné prostředí, pro některé děti je stresující ažaž i v běžných dnech, natož když tam přijde Mikuláš a rodiče nejsou v dosahu.
Ono to totiž platí tak nějak obecně: že ptát se dětí je většinou dobrý nápad. Protože zvát mikulášskou trojici bez optání domů je zrada na dítěti. Domov má být bezpečné prostředí, přístav, kde si chceme odpočinout od nebezpečí venkovního světa. To platí pro dospělé stejně jako pro děti. Trauma si ale dítě může lehko odnést i z čertovské show na náměstí, zvlášť když se čerti posilují slivovicí a bez varování bafají i na nejmenší děti. A jejich dospěláci tomu přihlížejí, shovívavě se usmívají a uklidňují k smrti vyděšené děti, že čert jim nic neudělá - však přece tradice, ne?
Když už mluvíme o té tradici, tak pokud byste měli pocit, že své děti o něco ochuzujete, pokud čerty z dnešního dne vynecháte, můžete být v klidu: čerti (a v různých zemích různé jiné strašidelné postavy - třeba Krampus v Rakousku, Knecht Ruprecht v severním Německu, Černý Petr v Nizozemsku nebo Schmutzli ve Švýcarsku) začali se svatým Mikulášem chodit nejspíš až někdy v 17. století. Do té doby chodil Mikuláš sám.
Ať už to uděláte jakkoli, platí, že co jednomu připadá jako fajn zábava, může jiné dítě traumatizovat na celý život. A koktání se odstraňuje opravdu těžko. Tak krásný mikulášský den bez traumat!
autorský článek
