Všude, kam jdete, tam musí jít méďa s vámi. Chodí tak s vámi nejenom na hřiště, ale váš potomek si ho bere i do školky či když jede k prarodičům. Přitom na ostatní hračky tato pravidla neplatí.
Pravdou je, že upoutání se na jednu věc není vůbec neobvyklé. Podle International Journal of Behavioral Development jej zažívá 60-70 % dětí ve Spojených státech a Spojeném království. Obvykle se přitom jedná o měkkou hračku, tedy nějakého plyšáka, či dečku. Může se to ale vztahovat úplně na cokoliv, například i na kus oblečení či kartáč na vlasy. Jedná se zkrátka o věc, díky které se vaše děti cítí komfortně.
Důvodem je, že s tím, jak děti rostou, se musí čím dál tím více osamostatňovat. A tito plyšáci jim připomínají malý kousek domova, který si mohou vzít vždy s sebou. Jsou na ně tedy zkrátka navázáni především proto, že jim připomínají lásku a bezpečí. Pokud tak jdou například poprvé do školky, psychicky jim pomůže, když s sebou budou mít svůj „přechodný předmět“ či „přenosný systém emoční podpory“, jak je psychologové nazývají. Zároveň mohou pomoci se separační úzkostí.
Připoutanost dítěte k hračce obvykle vzniká v batolecím věku a vrcholí kolem tří let. Mnoho dětí si ale dokáže tento silný vztah k předmětu udržet až do dospělosti. Podle výzkumu publikovaného v Journal of Cognition and Culture v roce 2010 třetina dospělých ve skutečnosti přiznává, že se nemohou rozloučit se svou vzácnou hračkou z dětství.
Jako problém by to tedy vnímané být nemělo. Naopak, některé výzkumy prokázaly, že děti se silnými vazbami na přechodné objekty mají silnější vazbu na rodiče a jsou šťastnější než děti, které tuto vazbu nemají. Problém ovšem může nastat, pokud dítě není schopno vůbec snést oddělení od předmětu. Může se potom stát, že půjde někam, kam si svou vzácnou hračku nebude moci vzít (dejme tomu, že by to zakázala daná instituce, nebo například když jde lyžovat a podobně) zapomenete ji doma, nebo ji, nedej Bože, ztratíte.