Klíčem k výchově šťastného dítěte je umožnit mu být nešťastným. To jsou závěry dětské psycholožky Tovah Kleinová z Kolumbijské univerzity. Proč si stojí za tímto zdánlivě paradoxním výrokem?
V otázce výchovy panuje obecný názor, že každý rodič musí za všech okolností usilovat o to, aby jeho dítě netrpělo, nestrádalo, nebylo smutné, vzteklé či naštvané. Tím pádem dítěti neustále pomáháme s řešením problémů, uklízíme mu z cesty překážky a dopřáváme mu, aby zažívalo úspěch – třeba tím, že ho necháme vyhrát v kartách. Děláme zkrátka maximum proto, aby dítě bylo "v pohodě". A jsme bytostně přesvědčeni, že tak je to správné. Protože děti se nemají mračit, ale usmívat se. Názory americké psycholožky tak mnohé možná překvapí.
Tovah Kleinová tvrdí, že – ačkoliv to může znít pro mnohé zvláštně – výchova, která je založená na tom, že dítě necháme procházet také negativními emocemi, je vysoce účinná. „Všichni si myslíme, že cestou, jak vychovat šťastné děti, je činit je neustále šťastnými. To, jak dosáhnout radosti a štěstí, přitom děti ví dobře samy,” tvrdí Tovah Kleinová. Dodává, že rodiče mají častokrát problém přijmout fakt, že děti mohou být, stejně jako dospělí, občas naštvané, smutné a nešťastné.
Pokud je dítě rozrušené, rodič se instinktivně snaží jej rozveselit či rozptýlit. Nabízíme dětem sladkosti, navrhujeme jim návštěvu zoo nebo kina, zkrátka děláme všechno proto, abychom je odvedli od jejich negativní emoce.
„Na tom, že pro děti děláte hezké věci, není nic špatného, ale lepší je zaměřit se na zdroj negativní emoce, než chtít špatnou náladu za každou cenu rozptýlit,” tvrdí psycholožka. Zvláště to platí v případě, kdy je zdroj dětské frustrace triviální: když mu například zakážete sledovat další díl seriálu na mobilu. Dětská frustrace je vždy autentická. Úkolem dítěte je však učit se tyto pocity zvládat – a trénovat se v tom.
Jak se chovat k dětem, které popadne vztek z důvodu, který vnímáte jako banální? Můžete rozrušené dítě požádat, aby se zhluboka nadechlo a pokusilo se vyjádřit své pocity. Je na místě pocity dítěte uznat, ale přitom si stát za svým: „Chápu, že jsi naštvaná, protože se chceš dívat na seriál, který se ti líbí, ale už je pozdě a musíš jít do postele, abys byla zítra odpočatá.”
„Zdrojem opravdové síly je to, že dítě dokáže své intenzivní emoce zvládnout, a zároveň chápat, že máma a táta jsou tu stále pro mě, nejsou to mí nepřátelé, ačkoliv mi něco zakazují nebo po mně něco vyžadují,” vysvětluje odbornice. Nejdůležitější ze všeho je pak to, abyste si jako rodiče uvědomili, že negativní emoce dítěte mají vždy jen omezené trvání a pominou (samozřejmě pokud vyloučíme závažné traumatické události).
Potlačování negativních pocitů může vést k dlouhodobým problémům s chováním. Děti se za tyto emoce mohou stydět a vnímat je jako nepřijatelné. Proto o sobě mohou smýšlet ve smyslu: „Jsem naštvaný, takže musím být špatný. Musí se mnou něco být něco divného.”
Podle vědkyně by měli rodiče akceptovat, že jejich děti nemohou být neustále šťastné. Tohle je zároveň obrovská výzva a úkol: Jak můžeme být šťastní, když nejsou šťastné naše děti? Je ale důležité si uvědomit, že u dětí, které se naučí své negativní emoce efektivně zvládat, je pravděpodobnější, že si vyvinou psychickou odolnost. A tu budou v dospělosti potřebovat jako sůl.
