Téma vlasů je jedním z nich. „Mami, nechala by ses se mnou nabarvit na černo? Co takhle zkusit henu? Mami a nebylo by dobré zkusit růžovou hlavu?“ Statečně odolávám, i když jsem četla, že čas strávený v kadeřnictví s dcerou patří k těm, co si pamatujete do konce života. Já mám trochu strach, že bych podlehla vábení černé barvy na hlavu – a do konce života bych si pamatovala období, kdy jsem chodila ven výhradně v čepici.
Stejně tak procházím vegetariánským obdobím, kdy doma nesmíme mít nic, co má city. Takže doma jím cizrnu a saláty, ovšem šunkou nepohrdnu a tu jím tajně v práci. Stejně jako piju mléko a snažím se dál fungovat jako všežravec. I proto, že menopauza se blíží a o osteoporózu si pubertálními experimenty koledovat nechci. Vím, že tento styl stravování za pár týdnů holky přejde, ale ty jsou tou dobou, která by mi následně mohla chybět.
Jsou přede mnou ale i další výzvy. Jako třeba umělé nehty, řasy, a další detaily pro krásu. Takové, které moji teenageři považují za běžné, já za nemístné. Fandím přirozenosti, i když zcela chápu, že ony to mají jinak. Stejně jako ony jsem v šestnácti potřebovala mít místo řas kartáčky, podprsenku si vycpávala ponožkami a tvářila se jako světák. Ale i to je přejde – a v tomto případě si budu trvat na svém. Ne, opravdu se pro ně a jejich radost neobětuji. Není důvod, když jde o prchavou záležitost.