I květináč má svá práva II
Zahrada je rozčleněna do několika zón, z nichž každá plní speciální účel. Všechny ale přispívají k tomu, aby si Irena s Vladimírem a případnými hosty své zahradní království náležitě užívali. V malém domku v nitru zahrady jsou stáje pro koně a za kamennou ohradou jejich pastva s jízdárnou. Modrý altánek vedle stodoly funguje jako skleník, kde přezimuje většina rostlin v květináčích.
„Jako centrální strom v přední části zahrady jsme chtěli lípu. Ale dožili bychom se, než by pořádně vyrostla? Tak jsme raději zvolili pět metrů vzrostlý platan…“ Spolu s obrovskou agáve na studni dominuje zeleni v přední části zahrady. „Platan a dva buky jsme tady zasadili. V nich je zakořeněna naše zdejší historie, kvůli nim bych už nedokázala odejít,“ říká paní Irena.
Zdánlivě nesourodé rostliny zde oku lahodí, ačkoli Irena říká, že je mixovat neumí. Mnohé z výpěstků jsou v květináčích. „To je daň pejskům, kteří záhony očurávali – kytkám v květináčích neublíží,“ vysvětluje Irena Zachovalová. Čtyři koně se spolu se sedmi psy tolerují, mimo jiné i proto, že jejich zóny oddělují plůtky a různé typy zábran.
Popínavé dřeviny na domě i hospodářských objektech umocňují přírodní ráz zahrady a spolu s mnoha květináči navozují až intimní atmosféru v některých jejích zákoutích. Irena si také pochvaluje jejich nenáročnost. „Dnes už popínavky nezastříháváme, jsou inteligentní a oknům se vyhýbají samy,“ dodává na vysvětlenou. „Také kaktusům se u nás daří. Každý rok kvetou, stačí je zalévat a najaře přihnojit. Někdy mám pocit, že čím víc macešsky se k nim člověk chová, tím víc prospívají.“
Naopak jehličnany jsou jediný druh zeleně, vůči kterému má Irena Zachovalová vyhraněný postoj. „Ve stromové části zahrady máme jasany, akáty, vesměs náletovou zeleň. Proto mi připadá, že sem jehličnany moc nepatří, nějaké túje bych tu ani nechtěla,“ vysvětluje. Vzápětí ale přiznává, že ani v tomto ohledu není bezvýhradně kategorická. „Od kamarádky jsem dostala jedličku. A pak jsem vyměkla a vypravila se jí pořídit kamarádku, aby tu nebyla tak sama. Náš zedník pan Odlas si otevřel zahradnictví, proto jsem šla nakupovat k němu – a on mi druhou jedličku nakonec daroval, takže máme dva jehličnany a oba jsou to milé dárky.“
Co se dalo na zahradě využít z bývalých objektů, to Zachovalovi zachovali, vyspravili anebo důkladně zrenovovali. Ať už je to kamenný základ zdiva dřívějších chlívků a stodoly, anebo velké kuželovité patníky. „Plní i dnes důležitou funkci. Jednak se dá kolem nich vést hadice, když zaléváme odlehlejšíčást zahrady, jednak taky slouží jako čurací patníky pro psy, aby si nevšímali rostlin na záhonu, který jsme i kvůli nim mírně vyvýšili,“ říká Irena.
Idylické jezírko v odlehlejší části zahrady bylo roky zdrojem adrenalinu. „Měla jsem tu nádherné lekníny, ale taky tady byla spousta užovek, z nichž jednu kocour přinesl až domů, jenže já mám úplně šílenou fobii z hadů,“ svěřuje se Irena Zachovalová. Její muž Vladimírv jednu chvíli nechal jezírko upravit na koupací, které je v místech kolem mola hluboké přes dva metry. „Lekníny mi zakázal, protože produkují bahno. Ovšem sám pak po čase s čištěním vody přestal. Takže dnes má jezírko zase docela přírodní ráz,“ dodává Irena.
A protože nejen navážením sena a denním čištěním koní baví se nadšený koňák, není tu nouze ani o četná místa k posezení a odpočinku s vyhlídkou do zahrady. Na terase u domu je mezi desítkami květináčů místo pro posezení na památečních židlích po dědečkovi.
