Syndrom podvodníka si nevybírá. Mohou se s ním potýkat ženy, muži i děti. Ženy ovšem vedou. Nedávno uskutečněná britská studie přináší konkrétní data o tom, kolika žen se syndrom podvodníka týká a v jakých všech oblastech.
Syndrom podvodníka, neboli pocit, že člověk není dost dobrý a že jakýkoliv jeho úspěch je pouhou šťastnou shodou okolností, není žádnou převratnou novinkou. Poprvé na tento fenomén upozornily psycholožky Pauline Clance a Suzanne Imes v roce 1978. V té době se americké psycholožky domnívaly, že syndrom podvodníka je úzce spjat pouze s ženami, které pracují na vysokých pozicích. O více než čtyřicet let později ale zjišťujeme, že to je docela jinak.
Nedávný britský průzkum prováděný na 4 000 respondentech zjistil, že se se syndromem podvodníka setkávají častěji ženy než muži. Osobní zkušenost s ním má 53 % žen. Naproti tomu 54 % mužů přiznalo, že jej nikdy nepocítili. Studie došla ovšem k dalším zajímavým zjištěním.
To, že se s ním ženy setkávají mnohdy na pracovišti se ví již nějakou dobu. Překvapivé je v jaké míře – syndrom podvodníka v práci pociťuje 7 z 10 žen. Ještě překvapivější ovšem je, že se ve velké míře týká i jejich soukromého života. Konkrétně 29 % žen jej zažívá, když se baví s přáteli, u 24 % z nich zasahuje do romantických vztahů a 18 % jej pociťuje v oblasti rodičovství. Studie zároveň zjistila, že jej začínají pociťovat ve velice mladém věku, a to ve 23 letech.
Nakonec výsledky ukázaly i to, že pouze 30 % z žen se snažilo aktivně od syndromu podvodníka odpoutat. Naproti tomu 45 % žen přiznalo, že neví, jak s řešením začít.
Lidé, kteří syndrom podvodníka zažívají, mají pocit, že nepatří do role, v níž jsou. V práci to může znamenat, že mohou mít pocit, že nejsou dostatečně kvalifikovaní na pozici, na níž jsou; v přátelství, že si nezaslouží, aby je někdo považoval za tak dobrého kamaráda/kamarádku, jelikož mohou mít lepšího; podobně je to i v romantických vztazích; a nakonec v rodičovství mají tito lidé pocit, že dělají všechno špatně a jen čekají, kdy to vyjde najevo a zavřou je za špatnou výchovu. Tito lidé si jednoduše dostatečně nedůvěřují.
Pokud se to týká vás, psychiatrička Samantha Boardman zaměřující se na pozitivnější pohled na svět, pro server Psychology Today sepsala několik tipů, jak se se syndromem podvodníka vyrovnat:
Pokud o sobě začnete pochybovat, snažte se na své vtíravé myšlenky najít protidůkazy. Zapojte detektiva Sherlocka Holmese ve své hlavě a snažte si s jeho pomocí dodat sebevědomí. Ohlédněte se do minulosti a najděte situace, které prokazují, že jste tam, kde máte být. Nebyl/a jste to náhodou vy, kdo zorganizoval tu velkou konferenci v práci? Kdo uspořádal narozeninovou oslavu pro svou kamarádku? Kdo uvařil svému partnerovi, aby mu udělal radost?
Sepisujte si pravidelně seznamy, které vám dodají sebevědomí. Technika, kterou psycholožka Suzanne Imes používá se svými klienty, zahrnuje vytvoření seznamu se třemi sloupci. V prvním jsou věci, ve kterých nejste tak dobří. V druhém jsou věci, které vám tak nějak jdou. A ve třetím jsou věci, ve kterých jste velmi dobří. Připomenutí úspěchů vám pomůže snížit pochybnosti o sobě samém.
Důvěřujte procesu a snažte se na věci dívat více objektivně. Nic nebude hned. Získat patřičnou sebedůvěru chce čas a i když ji člověk získá, je na ní potřeba pracovat. Kromě výše zmíněných taktik s tím může pomoci také snaha objektivně poslouchat, jak ostatní hodnotí vaši práci (či jinou oblast, kde problém pociťujete). U lidí se syndromem podvodníka totiž často nemá tento pocit reálný základ, ostatní ho mohou dokonce chválit, ale pocit nedostatečnosti vzniká v jejich hlavě.
studyfinds.org, psychologytoday.com, psycnet.apa.org
