Jaké by to bylo, kdyby se Romeo a Julie rozešli a potkali se po letech? Pravda je, že ženy si jméno své první lásky většinou pamatují, dokud neonemocní alzheimerem. I taková platonická nebo nenaplněná láska dokáže s člověkem ve vzpomínkách pořádně cvičit. A jak to máte vy? Chtěla byste se s první láskou znovu potkat?
V posledních letech se na nás ze všech stran zcela neromanticky valí, že zamilovanost je jen bohapustá chemická reakce v těle. Škodolibá příroda námi tímto způsobem manipuluje, abychom se jako lidstvo o něco ochotněji množili.
Podle neurologických studií je mozek schopný učinit rozhodnutí, jestli vás někdo přitahuje, nebo ne, v jedné desetině sekundy. Když vidíte někoho, kdo se vám líbí, vypustí mozek během prvního přímého kontaktu oxytocin, hormon lásky. Což zásadně ovlivní váš postoj k dotyčnému objektu.
Zatímco s dotyčným mužem mluvíte, klidně i o naprosté banalitě, nebo na něj pouze nenápadně koukáte, nemáte ani tušení, že si váš mozek od začátku „očichává“ objekt zájmu, aby věděl, zda je jeho genetická výbava pro vás ta pravá. K tomu se přidává vnímání toho, jak dotyčný mluví, jaké jsou pohyby jeho těla, vůně a dotek. Pokud zrovna někoho – přiznaně i nepřiznaně – hledáte, nebo nejste spokojeni v právě prožívaném vztahu, velmi pravděpodobně se zamilujete.
Pro vnější okolí je tak naprosto nepochopitelné, jak je možné, že si pracovitá a racionální manažerka nabrkne fotografa na volné noze, o němž lze spíš říct, že je „nezaměstnaný muž s fotoaparátem“, a kterého pak řadu měsíců živí. Nepobíráme, proč se s jindy racionální kamarádkou najednou nedá mluvit vůbec o ničem jiném než o novém partnerovi. Protože už jen fakt, že o něm mluví, ji naplňuje pocitem, jako by vlastně skoro byla s ním. Přísloví „komu není rady, tomu není pomoci“ platí u zamilovaných stoprocentně.
Pokud jste se za první lásku neprovdala, logicky jednou skončila. A vás asi čas od času napadne, jaké by to bylo, kdybyste ho znovu potkala. Ale možná byste se měla zeptat jinak. Konkrétně: Na koho jste vlastně zvědavé? Na něj, nebo spíš na sebe? Na svoje reakce? Nebo je to spíš o tom, že se vám stýská po opojném, vzrušujícím stavu zamilovanosti?
Úvahy nad první láskou jsou klasické „coby kdyby“. Kdybyste bývaly byly s tím Jirkou zůstaly, vedly byste dneska jednodušší život? Neměly byste postižené dítě, nebyly rozvedené? Umí vás bývalá láska stále rozechvět, anebo dnes už nechápete, že jste mohly zrovna kvůli tomuhle týpkovi tolik vyšilovat? Přebolela zrada? Vzali jste si náhradníka, ale stejně celý život milujete jeho? Anebo milujete jenom svoji představu o něm?
„Láska není bez negativních frustrací a zklamání vlastně možná,“ upozorňuje manželský poradce a psycholog Petr Šmolka. A protože jste se s dotyčným v téhle fázi prozření rozešly, případně byly nedobrovolně „rozejity“, je váš životní příběh úplně jiný, než kdybyste s ním zůstaly. A vy jste zase u úvodní otázky. Chtěli byste vzkřísit krásné období zamilovanosti? Anebo o něčem podobném nesníte ani omylem a radši si necháte romantické vzpomínky?
Když se mluví o lásce, většinou všichni myslíme zamilovanost. Všichni psychologové vám o ní řeknou, že se kromě zmíněné chemie z velké části skládá z různých psychologických mechanismů. Například se ví, jak přesně si partnery vybíráme. Musí nám být v něčem podobní, ale zároveň se od nás odlišovat. Podobnost přitahuje, odlišnost rozvíjí. V pro nás důležitých věcech se chceme shodnout, ale kdybychom se shodli ve všem, bude nás to nudit.
Pokud se například setkáte jako spolužáci na vysoké nebo v práci, spojuje vás společný zájem o stejný obor. Jeho ale třeba navíc zajímá včelaření, zatímco vás lyžování. Sami od sebe byste se ke koníčkům partnera v životě nedostali a on by si nejspíš dobrovolně nestoupnul na lyže. Obohatíte se navzájem. A pak tu máme ještě projekci. Přeloženo do laického jazyka: objekt vaší lásky je jako filmové plátno, na které si promítáte všechny touhy a představy o ideálním muži. Ve fázi zamilovanosti nám vše, co dělá, připadá zajímavé a roztomilé.
Minulost nezměníme a budoucnost neznáme, což u partnerských vztahů platí dvojnásob. V rukou držíme jen přítomnost. A právě s touhle zatracenou přítomností si často nevíme rady, protože nám myšlenky utíkají buď nazpátek nebo dopředu.
Jenže právě přítomnost ovlivňuje náš pohled na první lásky víc, než bychom si přáli. Rozhodující je ale především moment, jestli jsme v danou chvíli se svým soukromým životem spokojené, nebo ne. Pokud je nám se současným partnerem dobře, bereme i minulé vztahy, které byly, objektivně řečeno, tak trochu průšvihem, s nadhledem. Nebojíme se přiznat si, jestli jsme s někým chodily, protože jsme se do něj skutečně šíleně zamilovaly a protějšek naštěstí do nás jakbysmet, anebo jenom proto, že jsme se bály být samy. Jenže něco podobného si připouštíme až po letech, kdy staré zlomeniny srdce vyléčil čas.
Po čase vnímáme své někdy trapné a jindy dojemné milostné nesmyslnosti jako úlety, na které má člověk v mládí vlastně nárok. A i když nám tehdy dotyčný třeba ublížil, říkáme si, že to tak asi mělo být. Aspoň si pak vážíme lásek, které přišly po něm.
Pokud nám je v osobním životě smutno a cítíme se osaměle, naše vzpomínky na první lásky bývají nasvícené tímto smutným světlem. Dotyčného si postavíme na pomyslný oltáříček a představujeme si, jak bychom se s ním měly báječně.
Setkání se ale není třeba bát v ani jednom případě. Koneckonců jiného svědka našich milostných začátků už mít nebudeme. Pokud byla první láska nesnesitelná, potvrdíme si, jaké jsme smolařky. A jestli jsme dnes ve vztahu spokojené, platí logika: kdybychom s první láskou zůstaly, nepotkaly bychom svého současného muže. Život není excelová tabulka, a tak má každá láska nekonečné množství variant, jak dopadne. Což je strašidelné pro všechny, kteří mají rádi situaci pod kontrolou, a nádherné pro všechny ostatní.
