Milují se – rozejdou se – znovu se dají dohromady. A tak donekonečna. Každá z nás nejspíš nějaký takový pár zná a nejedna v podobném vztahu žijeme. Proč se vracíme ke svým ex? A proč to většinou nevyjde ani napodruhé?
Na začátku vztahu tomu moc nevěříme, ale je to tak: zamilovanost se jednoho dne vypaří. Pokud se přetaví v klidnou lásku podobnou přátelství, může vytrvat navěky, jak si to nejspíš přejeme. Může se ale taky stát, že jednoho dne zjistíme, že se vlastně těšíme, až partner pojede na služebku nebo k rodičům a my budeme mít byt pro sebe. Čas, který patří jen nám (pokud tedy ještě nemáme děti nebo si partner neodvezl i je) a můžeme s ním naložit podle své libosti a bez nutnosti komukoli cokoli vysvětlovat. Potud je všechno v pořádku: každý člověk potřebuje být někdy sám.
Co když se to ale přehoupne do pocitu „vlastně by bylo lepší, kdyby se už nevracel“? Co když si uvědomíte, že vám je bez něj líp? Taková situace si žádá důkladnou práci na vztahu. A pokud k ní není vůle na obou stranách, nejspíš to dopadne rozchodem. Chvíli si oddechnete, budete si užívat znovunabyté svobody. Ale červíček nejistoty hlodá: najdu vůbec někoho lepšího? Třeba můj ex nebyl tak špatný. Třeba by se to ještě dalo dát dohromady. A totéž jde nejspíš po rozchodu hlavou i části mužů, protože průzkumy mluví jasně: 10 až 15 procent párů se po čase usmíří natolik, že navážou „nadstandardní vztahy“ – ať už si pod tím představíme cokoli – a přibližně šest procent dvojic svazek obnoví se vším všudy. Není to pravda žádné ohromující číslo, přesto tenhle fenomén stojí za pozornost. Proč je úspěšnost staronových vztahů tak nízká?
Nejdřív je třeba zodpovědět si otázku, proč se vlastně tolik párů dává po rozchodu znovu dohromady. Je to jednoduché: společnou minulost prostě nejde šmahem vymazat. Proč taky? Je to obrovský kus našeho života, patří k nám, a i když spolu třeba nemáme děti, máme i tak pořád hodně společného. A pak je tu kamarád zvyk: známe se tak dobře, že nám to může lézt na nervy, na druhou stranu nás to uklidňuje. A také doufáme, že napodruhé to třeba bude jiné. Lepší a bez chyb, které jsme udělali. Své o tom ví moje kamarádka, říkejme jí třeba Radka.
Není na tuhle etapu svého života právě pyšná a o publicitu nestojí. Ale stalo se a kdo ví, zda by se – kdyby měla tu možnost udělat reparát svého života – zachovala jinak. Její příběh je vlastně úplně obyčejný, až na jednu maličkost. Radka se se svým mužem seznámila už v šestnácti. Byla to láska jako trám, než to začalo skřípat. Oba už byli rozhodnutí se rozejít – jenže Radka zjistila, že je těhotná. A tak spolu zůstali a narodila se jim Adélka. Problém se ale jen odložil: když byly dcerce tři roky, její táta se sebral a odešel za jinou ženou. Prý se dusil a potřeboval se nadechnout… Uběhly další tři nebo čtyři roky, Radka se mezitím stačila podruhé vdát, porodit syna Péťu a znovu se rozvést. Na muže prostě moc štěstí neměla. Podobně se ale vedlo i jejímu prvnímu muži: ani jemu nová láska nevydržela a to je znovu svedlo dohromady. Tentokrát si Radka byla jistá, že to vyjde: jsou přece starší, moudřejší a o životě už vědí své. Zkrátím to. Vydrželi spolu další dva roky, zplodili dcerku Rózku – a zase jim to ztroskotalo. Že je Radka nepoučitelná? Takových nás je!
Podle zkušeností psychologů je největším úskalím znovuobnovených vztahů jedna podstatná věc. Když vezmeme v úvahu, že zvýšená hladina hormonů, která nás udržuje v pocitu zamilovanosti u nových vztahů, vydrží asi rok, tak v případě staronových lásek je to výrazně méně. Schopnost a vůle navzájem si odpouštět a omlouvat chyby toho druhého, která nám u nového partnera vydrží dlouhé měsíce i roky, tady odpadají. Pokud se k sobě vrátí lidé, kteří už spolu nějakou dobu žili, brzy zabřednou zpátky do rutiny. Bez pozlátka a hezky na dřeň. A často je to velmi překvapí. Všichni máme totiž tendenci věřit v to lepší, doufat, že partner se změnil a důvod, proč jsme se rozešli, pominul. Jenže ono ne. Lidé se totiž většinou moc nemění, a když, tak spíš k horšímu.
Na druhou stranu může být to, že navzájem známe i svá slabá místa, výhoda. Začínat v druhé polovině života nový vztah je náročné a vyčerpávající. Znovunavázat kdysi přerušenou lásku pak může skýtat pocit bezpečí, asi jako když se vracíte domů. Nemusíte se přizpůsobovat novým pravidlům a zvyklostem, odpadá stud, že vás partner uvidí v prádle nebo nemocnou, a i ten sex je vlastně často lepší, protože o sobě víme, co na na druhého platí.
Náš mozek funguje tak, že to, co vyhodnotí jako příznivé a uspokojující, zapíše jako vzorovou situaci, podle níž pak posuzuje ty další. V praxi mezilidských vztahů se to projevuje tak, že pokud prožijete první velkou lásku s modrookým blonďákem s milým úsměvem a galantním chováním, každý muž, kterého později potkáte a bude mu podobný, vám automaticky bude sympatický. Stačí i gesto, tvar rukou nebo naklonění hlavy, když přemýšlí. Jakýkoli vjem, který vám připomene milou vzpomínku, zajistí, že se vám dotyčný bude líbit. Náš mozek vysílá jasný signál: „Ano, tohle fungovalo, můžeš do toho jít znovu.“ A přesně tohle bývá příčinou, proč se tolik lidí dá znovu dohromady na třídních srazech či podobných setkáních po letech. Obnovit bývalou lásku, pokud byla silná a uspokojivá, je strašně jednoduché a většinou nám na to stačí pár minut. Je to vlastně podvědomá reakce, kterou nedokážeme moc kontrolovat. A pokud to druhá strana vidí stejně, opravdu to může fungovat.
„Bylo to jako rána z čistého nebe,“ svěřila se mi kdysi jedna kolegyně poté, co úplnou náhodou potkala svou bývalou lásku. „Šla jsem po ulici a on proti mně. Usmál se a mně se podlomila kolena jak v tom nejblbějším filmu. Ale bylo to vážně tak. Žil dvacet let v zahraničí a tady byl jen na skok. Zašli jsme na kafe a já zjistila, že je ženatý. Říkal, že šťastně, jen děti neměli,“ vyprávěla mi. Červená knihovna? Trochu. Ale jednoduché to nebylo. Dva roky si psali, občas se viděli. Ani jeden z nich to nechtěl rozseknout, on nechtěl opustit svou ženu, ona se bála, co tomu řekne syn, kterému bylo šestnáct a maminčinu avantýru by asi nevydýchal. Nakonec ale uznali, že život je přece jen moc krátký na to, aby dál trápili sebe i své blízké. Jsou spolu. I s jejím synem, který nejdřív zůstal s otcem v Čechách, ale když mu v Anglii našli školu, přestěhoval se za matkou. A prý jí odpustil.
Šestiprocentní šance na úspěch znovuobnoveného vztahu se může zdát málo. Je dobré to mít na mysli, ale zrovna tak nezapomenout, že šest není nula. Naděje tu vždycky je.
