Spokojené děti a teplo rodinného krbu, nebo nadprůměrný plat a šplh po kariérním žebříčku? Občas to vypadá, jako by jedno vylučovalo druhé. Je to mu ale skutečně tak? Neplatí spíš, kolik rolí zastáváte, tolikrát jste člověkem?
V antickém Řecku dokázali celou divadelní hru odehrát dva herci, i když byla třeba o deseti různých postavách. Vždycky si jen dali před obličej jinou masku, a rázem zastávali roli té či oné mužské nebo ženské postavy. I my dnes žijeme v takové malé řecké tragédii. Na rozdíl od antických herců si však ne vždy uvědomujeme, že před obličejem nějaké masky měníme a jak moc se promítají do našeho chování a prožívání. Zejména, když si bereme ty opačného pohlaví.
Žít na prknech, která znamenají svět, byť nevědomky, může mít i své výhody. V každé roli můžeme být úplně jiným člověkem, a když změníme práci, školu, partnera, zeměpisnou polohu nebo třeba jen kalendářní rok, můžeme zkusit tu či onu roli přepsat a začít ji hrát jinak.
Změna je vždy možná, říkával kanadský psychiatr Eric Berne, který jako první popsal, že se v životě řídíme jakýmisi životními scénáři. Ty jsme bedlivě odkoukali v raném dětství obvykle od našich nejbližších a teď jsou fyzicky vepsány do našeho mozku a my je už pouze automaticky následujeme. Pro nás postčechoslováky je však zásadní problém v tom, že hrát kariérní scénáře podle našich rodičů, obvykle zaměstnanců socialistických podniků, je v současné době zcela irelevantní. A tak tápeme. Přitom rodičům to často tak dobře fungovalo – práce a rodina dohromady. Proč nám to najednou nejde?!
Mladší ročníky pak trpí opačným problémem. Řada z nich zažila boom divokého podnikání 90. let, kdy se rodiče často naplno věnovali jen byznysu a rodina stála kdesi v pozadí. A přesně tak to rozhodně nechtějí mít, proto jim teď marketingoví mágové pod nálepkou „Generace Y či Z“ přičítají záhadné vlastnosti jako důraz na volný čas a rodinu. To vše však jen plyne z toho, jaké si sami prožili dětství a v jakém se nacházejí věku.
S rolemi je však ještě jedna obtíž. Popsal ji už kdysi dávno Carl Gustav Jung. Ten pracoval s tzv. komplexy – zvnitřnělými vztahovými zkušenostmi –, například s autoritami v podobě rodičů, eventuálně prarodičů. Když je vztahová zkušenost velmi silná nebo často se opakující, vytvoří se příslušný komplex. Ten pak na nevědomé úrovni ovlivňuje naše jednání a hlavně naše sny (ty ve spánku) po celý zbytek života. Každý komplex má navíc dvě extrémní polarity – slabou a silnou polohu. Ty od sebe mohou být někdy velmi daleko. Je poměrně časté, že v jedné roli, například manželky, se bude projevovat jen jedna polarita komplexu. V jiné roli, například manažerky, se naopak dostane ke slovu ta přesně opačná. A tak tu máme tvrdé manažerky, které jsou doma pod pantoflem. Milující a něžné maminky, co ovšem na manželovi nenechají nit suchou. A něžné pečující milující milenky, které v roli manželky připomínají spíše ledovou královnu. Jedna role by však nefungovala bez té přesně opačné. Platí také, že čím větší extrém komplexu se projevuje v jedné roli, tím větší extrém se projeví v druhé.
A mimochodem, na komplexech je ještě jedna velice záludná věc. V okamžiku, kdy se na čistě nevědomé úrovni rozhodneme v dané roli zastávat slabou pozici, tlačíme toho druhého do té silné. Když chceme být silní, tlačíme druhého do té slabé. Nezřídka se tak stává, že i když na vědomé úrovni chceme být v partnerském vztahu tou slabou křehkou ženou, naše nevědomí to vidí jinak a podle toho jedná. Zejména pokud nemáme jinou roli, kde bychom mohly být silnou ženou.
Někdy se také stává, že chtějí oba v páru zastávat tu samou pozici. Pak nastává problém a spolupráce či soužití příliš nefunguje. Stejně jako tehdy, kdy zastáváme příliš málo rolí na to, abychom mohli zažít obě polarity daného komplexu. A tak se stává, že ti, co se rozhodnou budovat jen kariéru, jednoho dne akutně zatouží po rodině. U žen často na sklonku věku, kdy je to biologicky ještě možné. A ti, co se rozhodli výlučně pro rodinu, se po pár letech doma vrhají na jakoukoli novou kariéru, a to i přesto, že třeba z ekonomických důvodů nemusejí vůbec pracovat. Jedna role nám „normálním“ lidem nestačí. Jasně, být manželkou, matkou, manažerkou a ženou dohromady a nezbláznit se z toho je obtížné. V životě ale opravdu potřebujeme zastávat více rolí. Zažívat se silní a rozhodní, slabí a zranitelní, vášniví a divocí, poslušní a podřízení, divocí a bez hranic. Je to jako střídání dne a noci.
Ne, neexistuje důvod, proč si volit mezi kariérou a rodinou. Však příběhů žen i mužů, kteří mají úspěšnou kariéru, ať už to pro vás znamená cokoli, i rodinu, je více než dost. Ono totiž mít úspěšnou kariéru bez rodiny není snadné. Rodina je zázemí, láska, zdroj naplnění, štěstí i energie, bezpečný přístav, kam se můžete vrátit. Ale také prostor pro projevení zmíněných opačných polarit některých našich komplexů.
Ano, i vy můžete být jako řečtí herci, a když si zase příště nasadíte masku manažerky, můžete i pod ní být stále ženou, matkou, dcerou a manželkou. Zkuste jen scénář svých rolí začít konečně psát sami. Hraní podle scénářů jiných – rodičů, prarodičů, učitelů nebo trenérů – už bylo dost, ne?
O autorovi:
Martin Zikmund je průvodce lidí a firem klíčovými změnami a často pomáhá lidem měnit jejich scénáře a napravovat hříchy jejich rodičů. Je autorem blogu Je čas na změnu a čas od času pořádá semináře pro veřejnost o ženskosti, životní harmonii i dalších tématech.
