Jsme tvorové společenští, a tak je seznamování s novými lidmi nedílnou součástí našeho života. Povětšinou nás po podání rukou a small talku ale přepadne nepříjemný pocit. Udělala jsem dobrý dojem? Neměla jsem vynechat poznámku o dnešním počasí? Usmívala jsem se dostatečně? Jednoduše řečeno nám červík v hlavě našeptává, že jsme se dotyčnému nezamlouvali, a vytváří propast s názvem linking gap.
Seznámení s novým kolegou, kamarádky kamarádkou nebo sousedem, který se právě přestěhoval. Kdybychom měli spočítat, kolikrát jsme se s někým seznámili, pravděpodobně by číslo dosahovalo astronomických výšin. Pokud bychom ale měli spočítat, kolikrát jsme na dotyčného udělali dobrý dojem, vystačily by nám prsty jedné ruky. Ano, i když seznámení proběhlo v pořádku, následně v hlavě probíráme, zda jsme neměli udělat něco jinak. Říct jinak. Usmát se jinak. Komentovat jinak. Před spaním si celé seznámení přehráváme a hnidopišsky hledáme jednu chybu za druhou. A pak, těsně před usnutím, dojdeme k jednoznačnému verdiktu – udělali jsme špatný dojem!
Nebojte se, rozhodně nejste jediní lidé, kteří mají podobné sebemrskačské sklony. Naopak, podle vědců můžeme tento fenomén pojmenovat jako linking gap (mezera v oblibě). První studie o linking gapu byla publikována v časopise Psychological Science v roce 2018. Tehdy vědci zkoumali chování dobrovolníků, kteří se v laboratoři navzájem seznamovali. Po každém seznámení si vědci vzali dobrovolníky stranou a poprosili je o krátké zhodnocení. Výsledek? Vnímaná sympatie byla vždy hodnocena nižšímu body než sympatie, kterou druhá osoba skutečně cítila. Teorie linking gapu tedy říká, že během konverzace s novým člověkem nás dotyčný vnímá mnohem pozitivněji, než si myslíme. To znamená, že při konverzaci s novým člověkem se zbytečně podceňujeme a hledáme chyby tam, kde nejsou.
Není jednoduché přijít na to, proč k fenoménu dochází. Pravdou ale zůstává, že mnoho z nás při konverzaci přehlíží řeč těla. Tak intenzivně se věnujeme tomu, co říkáme, až přestaneme sledovat signály, jako jsou pohyby rukou, oční kontakt nebo úsměv. Přitom právě řeč těla nám nevědomky může ukázat, že se dotyčnému člověku zamlouváme a jsme mu sympatičtí. Psychologové se také domnívají, že linking gap vzniká kvůli nedostatečné zpětné vazbě. Ruku na srdce, málokdo se nového kolegy v práci zeptá: „Jsem ti sympatický?“ Namísto toho v sobě živíme domněnky a fabulujeme o tom, jak jsme na něho udělali špatný dojem. A v neposlední řadě dochází k linking gapu u lidí, kteří mají nízké sebevědomí a neustále se podceňují. V takovém případě je nejvyšší čas, abyste ze své hlavy vyhnali všechny zabijáky sebevědomí.
Už jste někdy viděli, jak se seznamují malé děti? Přijdou za jiným dítětem a bez okolku si s ním začnou hrát. Žádné dlouhé seznamování, žádný strach z nepřijetí. Malé děti rozhodně nemají problém s linking gapem, což potvrdila také studie publikovaná v dubnu letošního roku v Psychological Science. Z výsledků studie vyplynulo, že linking gap se začíná rozvíjet až ve chvíli, kdy se pro nás názor ostatních stává důležitým. Zkuste se ale dětskou logikou inspirovat a nedělejte si velké vrásky z toho, jak vás vidí ostatní. Vždyť věda naznačuje, že ve většině případů nás ostatní vnímají mnohem přívětivěji, než je na první pohled patrné.
