Období pohádek je opět tu a je na místě pozastavit se nad tím, jak se mění. My řešili s odbornicí na pohádky a vývoj dětí konkrétně to, proč z nich mizí zlo a proč je to špatně. Zároveň jsme se ale pozastavili nad tím, v čem jsou moderní pohádky oproti těm starším lepší.
První televizní pohádka vznikla v roce 1952 a byla jí Pyšná princezna. Psané pohádky byly ještě daleko dříve. Vzhledem k tomu, že každý rok vzniká nová štědrovečerní pohádka, vidíme, jak se naše pohádky vyvíjejí. A někteří z vás si možná všimli, že z nich postupně mizí trochu zlo. Zlo má přitom v pohádkách naprosto nezastupitelné místo – opak dobra. Proti komu, nebo čemu by stál bez zla pohádkový hrdina? Před kým by zachraňoval? Díky komu by se proslavil a ukázal svoji sílu? Důležitost zla nastiňuje i animovaná pohádka V hlavě, v níž je ukázáno, že aby přišla emoce radost, musí přijít čas od času neoblíbená emoce smutek. A tak je to i v životě, i když naši zloduši mají někdy podobu křivdy, neštěstí, nebo nepřízně osudu.
„Dřív byly pohádky a příběhy dost drsné. To ostatně můžeme vidět v pohádkách bratří Grimmů, ale třeba i v knihách Boženy Němcové. Mnoho lidových příběhů také vzešlo ze skutečných neštěstí či událostí a obalilo se za generace pohádkovým kabátkem. Například příběh Kráska a zvíře. Lidé žili v syrovějších podmínkách. Dnes už je mnoho témat společensky těžko přijatelných a zápletky se proto mění. Zmíním za všechny například motiv z Princezny se zlatou hvězdou, kde chtěl původně král svou dceru po smrti manželky za ženu a ona utekla proto. Další motivy jsou násilí, nebo i lidojedství. Tento trend vnímám jako přirozený. Příběhy jsou živá věc a mění se s dobou. Nic by se ale nemělo přehánět a nemá smysl překrucovat naše kulturní dědictví až k nepoznání,“ vysvětluje autorka dětských knížek a pedagožka Ludmila Selingerová.
Kromě toho, že boj dobra proti zlu je jedním z hlavních znaků pohádkového žánru to má i své psychologické vysvětlení. „Děti se učí pracovat se strachem, posilují morální hodnoty, seznamují se s tím, že život není procházka růžovou zahradou. Je to otázka budování odolnosti a každý psycholog vám řekne, jak moc je to žádoucí. Přehnaná ochrana dětem vůbec nesvědčí. Zlo se navíc nenachází jen někde schované v temné jeskyni, ale je přirozenou součástí každého z nás. Vztek, ublížení, touha po pomstě a podobné emoce jsou normální a i s nimi se musíme naučit žít a zvládat je. Nesmí být tabu. Proto je skvělé, když s nimi dítě může pracovat v zástupné podobě díky příběhům,“ říká výše zmíněná spisovatelka, která má na svém kontu pohádkové, tvůrčí i vzdělávací knížky pro děti.
To ovšem neznamená, že byste se nyní měli hned teď vrátit s dětmi ke starším pohádkám, i ty nové mají něco do sebe. Podle Selingerové moderní pohádková tvorba nabízí spoustu možností ke vzdělávání a odráží moderní trendy v rodičovství, pedagogice a psychologii. Jde spíše o to, že se děti jednou se zlem potkají a pohádky je na něj mohou připravit, proto je dobré kombinovat ty klasické s těmi novými mírnějšími. Svět totiž není jenom růžový, ale ani pouze černobílý.
„Dobře se zlem naložit je velmi důležité. Primárně jde o věkovou skupinu. Pohled na zlo se vyvíjí společně s dítětem. Kolem 3 let jde jen o letmé setkání. Vykoukne medvěd, nebo vlk a rychle je vyřízen. Trošku jsme se lekli, ale na nás ta děsivá potvora nemůže. V předškolním věku je zloduch nešikovný, nemotorný, nebo hloupý. Dobro je silnější, s rozumem a odvahou ho snadno porazíme. Čím jsou děti větší, tím sofistikovanější zlo může být, protože roste i odvaha a sebevědomí dětí. Vidíte, jak skvěle je to zařízeno? Není proto třeba se bát pohádek jako Karkulka, Tři prasátka, nebo Perníková chaloupka. Je v nich přesně to, co děti potřebují a nejlépe to dokazuje jejich neporazitelná oblíbenost, která se generacemi nijak nemění,“ uzavírá odbornice.
Více o odbornici z článku:
Ludmila Bakonyi Selingerová alias Pohádková Lída je autorkou 12 knih pro děti, pedagožkou, lektorkou a dvojnásobnou maminkou. Pohádky ráda tvoří jako edukační materiály a pomůcky k práci s náročnými tématy, nadšeně ale také zkoumá hodnoty a krásu našeho kulturního dědictví a jeho možnosti při moderní tvorbě.
autorský článek, rozhovor s Ludmilou Selingerovou
