Proč je příchod dítěte do vztahu větší zkouška než jste si mysleli

Jisté je jen to, že ať už příchod dětí do vztahu vnímáte jakkoli, vlastní potomek je závazek na celý život. A spolu s ním přicházejí zkoušky, které řada lidí vůbec nečeká a řada párů bohužel neustojí.

Když dojde na narození dítěte, má současná psychologie jasno – narození dětí jednoznačně a prokazatelně snižuje naši hladinu subjektivně vnímaného štěstí, a to na první dva roky života dítěte. Říká se tomu paradox rodičovství (parenthood paradox) a jeho existencí se zabývají vědci již od roku 1981, kdy ho objevil psycholog Donald Thomas Campbell z univerzity v Berkeley. Z pohledu vědy tedy paradoxně platí, že pokud chcete být v životě co nejšťastnější, nemějte děti. Za posledních téměř 40 let to potvrdily desítky dalších dlouhodobých studií. Proč ale dítě štěstí rodičů tak sníží? A co víc, proč se spousta párů pár let po narození dětí rozvádí?

Dítě jako test

Jedním z nejjednodušších vysvětlení toho, proč přináší příchod dítěte pokles subjektivní hladiny vnímaného štěstí u obou rodičů, je samozřejmě nevyspání. O úloze dostatečného spánku pro naše štěstí jste si ostatně mohli přečíst v minulém čísle. Dlouhodobé nevyspání je zničující pro naši psychiku i fyzické tělo a je zároveň tím, co nejčastěji podceňujeme. Jenže na nevyspání se všechno svést nedá.

Dítě je také zásadním testem naší dospělosti. Testem toho, nakolik se dokážeme starat sami o sebe. Pokud už bez dítěte nedbáme na své potřeby místa, péče, podpory, ochrany a zejména hranic, které považoval americký terapeut Albert Pesso za základní, s jeho narozením se tento náš nedostatek ukáže v celé své nahotě. Obrovský pocit zodpovědnosti, významné změny v soužití partnerů, v jejich sexuálním životě i možnostech nakládání s volným časem, to všechno jsou náročné výzvy, se kterými se rodiče náhle musejí popasovat. Pokud nestojíme nohama pevně na zemi a nestaráme se o své základní potřeby, najednou trpíme a spolu s námi i náš partner a dítě. A tak se nezřídka objeví ve vztahu výtky typu: „Nemám už pro sebe žádný prostor!“ „Nikdo se mi tu nevěnuje!“ „Moje problémy tu nikoho nezajímají!“ „Najednou nemám žádné zastání! „Abych furt dřel(a) od rána do večera!“

Všechny reflektují nedostatečné ošetření té či oné základní potřeby popsané výše. A je naším vlastním úkolem si své vlastní základní potřeby obstarat, zejména pokud se chceme starat ještě o dítě. Dospělé lidi v produktivním věku už také nikdo nekrmí, nekoupe a neříká jim, kdy je potřeba jít spát.

Když obživnou noční můry

Vyčerpání a nejistota, provázející zejména počáteční fáze rodičovství, nutí náš mozek vrátit se ke starým zaběhnutým programům. K tomu, co jsme se roky pečlivě učili od našich rodičů, aniž bychom chtěli. Velice záhy ožijí vzpomínky na dětství a na to, co jsme jako rodiče rozhodně nechtěli. Další problém pak spočívá v tom, že naši rodiče a rodiče partnera nebyli stejní. Důsledkem jsou spory, co je a není při výchově a péči o děti „normální“. A pokud se to nestane samo, obvykle nám rádi pomůžou právě naši rodiče, kteří našemu partnerovi vše rádi vysvětlí.

S nástupem rodičovství se však objevuje ještě jeden fenomén – osamění. To paradoxně nepociťuje jen matka, která v našich končinách obvykle zůstává sama doma s dítětem, ale i otec. Často tento pocit pramení z toho, že se v prvních měsících života dítěte stává miminko středobodem vesmíru svých rodičů. To je samozřejmě pochopitelné, protože je na nich plně závislé. Navíc málokdy spolu s dítětem vypadne i uživatelská příručka, takže zejména prvorodiče jsou dnes a denně konfrontováni s nejistotou, co dítě chce a co je „správně“, což je plně zaměstná. Někdy natolik, až zapomenou, že...

...CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V ŘÍJNOVÉ MARIANNE.