Ve vztazích je vždy důležité, aby ti dva měli něco společného a zároveň své vlastní zájmy. Kde je ale ta hranice, kdy je to v pořádku a kdy už se sami sobě vzájemně vzdálíte natolik, že místo přítele máte spolubydlícího?
Autor: Tereza Čaladi
Představte si, že jste se svým partnerem více než 10 let. Za takovou dobu je velice těžké udržet ve vztahu jiskru. Nejspíše jste si prošli fází, kdy jste byli zamilovaní a dělali jste všechno spolu. Pravděpodobně jste za tu dobu už také překonali nějaké krize. Mohl nastat moment, kdy se váš protějšek stal vaším „koníčkem“, když jste si uvědomili, že s ním trávíte veškerý svůj volný čas. Došlo vám, že to není správně. A teď jste možná v optimální situaci, kdy dokážete věnovat čas sobě, svým kamarádům i své drahé polovičce. Anebo jste sklouzli k tomu, že spolu sice žijete, ale svůj volný čas trávíte tak, jak chcete, a se svým partnerem sice existujete spolu, ale zároveň každý za sebe. Tedy jíte spolu, díváte se na televizi, jezdíte na rodinné výlety, máte pravidelně sex, ale už mezi sebou nemáte emoční intimitu, která tam dříve bývala.
To nasvědčuje tomu, že jste v takzvaném paralelním vztahu, neboli vztahu typu H-frame, jak ho nazývají odborníci. Znamená to konkrétně, že spolu partneři málokdy tráví čas a mívají oddělené životy. Čas, který sdílejí, obvykle věnují plněním povinností (například vystoupení jejich dítěte, večeře…), spíše než intimnostem. Romantický vztah mezi těmito dvěma přitom může skončit, aniž by si to uvědomili a aniž by bylo někomu ublíženo. Zkrátka tak nějak spadnou do stereotypního režimu, kde se každý soustředí více na sebe, a přitom nemusí řešit nic, co se týká vztahů, jelikož ten mají. Jen ho trochu zanedbávají.
Tento svět potom vlastně funguje podobně jako paralelní hra u dětí, kterou praktikují ve věku tří let. Děti jsou na pískovišti a z dálky by se mohlo zdát, že si všechny hrají společně, ve skutečnosti si ale každé hraje samo a vzájemně se pouze okukují.
Některým lidem tento typ vztahu vyhovuje a sami si ho zvolí. Pro jiné ale představuje neplánované zhoršení intimity a vymizení blízkosti. Proč k tomu dochází?
Ke vztahům hádky jednoduše patří. Můžete se na spoustě věcech shodnout, přistoupit na nějaké kompromisy, ale je zcela běžné, že se někdy jednoduše pohádáte. Ať už je to závažný problém, nebo to, že se vám nelíbí, že váš protějšek nedává sůl doprostřed stolu.
Někdy se vám do stížností nechce, protože máte naplánovaný hezký večer a vy ho nechcete kazit. Nebo vám to přijde zbytečné. Pak můžete sklouznout k tomu, že mluvíte pouze o „bezpečných“ tématech – drby z práce, logistika, počasí. Nicméně pokud to, co vás trápí, zůstává nevyřčeno, v těle se hromadí úzkost a vzdálení se od vašeho partnera se stává způsobem, jak se s ní vyrovnat.
Na druhou stranu jsou také partneři, kteří naopak dělají z komára velblouda a hádají se kvůli všemu. Jsou přitom mnohdy impulzivní a v afektu řeknou věci, kterých později litují. Hádky tedy mohou upustit páru a zlepšit vztah, ale mohou být také vyčerpávají a bolestné. Pokud se ty druhého typu objevují příliš často, partneři se jimi mohou vzájemně odehnat.
Některé páry jsou do sebe na začátku tak zakoukaní, že si vůbec neuvědomí, že nemají nic, co by je spojovalo, čímž později po vystřízlivění z dávky citů jejich vztah narazí. V jiných případech se může stát, že když vztah trvá delší dobu, vy zkrátka rostete, vyvíjíte se a každý z vás se tak nějak vydal trochu jinou cestou. Je běžné, že hlavními pilíři ve vztazích pak zůstávají mnohdy děti a práce. Proto nastává krize s odchodem do důchodu nebo když děti odejdou z domu.
Každý problém má svou příčinu i řešení. Pokud se tedy vzdalujete kvůli tomu, že s partnerem zametáte problémy pod koberec, nemáte jinou možnost, než jim čelit. Jestli máte pocit, že to nedokážete z očí do očí, sepište si, co mu chcete říct a dejte mu to v podobě dopisu. Pokud na sebe příliš ječíte, když se dostanete do hádky, zkuste se nadechnout, dát si pauzu a promluvit si o tom za chvíli v klidu. A v případě, že máte pocit, že nemáte nic společného, tak zkrátka zkuste najít nové koníčky, které můžete sdílet. Na světe je tolik věcí, co dělat, nevěříme, že neexistuje alespoň jedna, která by bavila vás oba.
Zdroj: psychologytoday.com, courses.lumenlearning.com, Suchánková, E. (2014). Hra a její využití v předškolním vzdělávání
