Osudná nehoda Mariky Gombitové: Lékaři nevěřili, že ještě někdy bude zpívat

Kdo by neznal písničky, jako třeba Ateliér duše, Zem menom Láska nebo Nespaľme to krásne v nás? Jejich společným jmenovatelem je slovenská zpěvačka s jemným, ale přesto nepřeslechnutelným hlasem Marika Gombitová. 

Narodila se v Turanech nad Ondavou na východním Slovensku. „Prožila jsem tam nádherné dětství. Mě i moje sourozence – sestru Helenku a bratry Michala, Janka a Dušana – rodiče vedli k lásce k hudbě a ke zvířatům,“ vzpomíná Marika. V rodině se tak naučila nejen zpívat, ale také hrát na kytaru a na klavír. Už jako malá dívka začala pomáhat otci, kostelnímu varhaníkovi, a ve třinácti se zapojila do kapely Matador, kterou založili její bratři. Hrávali tehdy na večírcích a tancovačkách. Během studia na Střední průmyslové škole strojnické v Košicích v první polovině 70. let zpívala ve skupině Profily a také v košických tanečních orchestrech Júliuse Olajoše a Juraje Szabadoše.

Zlom přišel v roce 1976, kdy si jí všiml frontman skupiny Modus Ján Lehotský a nabídl jí, aby se stala členkou kapely. Zpočátku měla na starosti sbor a hrála na conga, tvrdě na sobě pracovala a brzy se stala hlavní zpěvačkou skupiny, jejímž členem byl také Miroslav Žbirka.

Osudná nehoda

A právě po jednom z koncertů kapely Modus v Brně došlo při cestě zpět do Bratislavy k nehodě, která ovlivnila celý zbytek Maričina života. Bylo to v noci z 30. listopadu na 1. prosince 1980. Hustě sněžilo a auto, které řídila Maričina kamarádka, najelo na sněhový jazyk, přejelo do protisměru (dálnice byla tehdy nová a mezi protilehlými směry nebyla svodidla) a skončilo na střeše v poli. Marika pod ním byla zaklíněná a první, na co si později pamatovala, byla zoufalá snaha její kamarádky ji zpod auta vyprostit. Převrácené auto paradoxně náhodou viděli i další členové kapely, kteří do Bratislavy cestovali o něco později po téže dálnici. Protože ale Maričino auto leželo na druhé straně dálnice, nenapadlo je, že by se nehoda mohla týkat právě jí.

Když se Marika probrala v bratislavské nemocnici, netušila, co se stalo, a nevěřila, že by nehoda mohla mít tak vážné následky. Od sedmého obratle dolů byla ochrnutá a lékaři jí nejen nedávali naději, že by ještě někdy mohla chodit, ale zprvu to vypadalo, že už nebude moci ani zpívat, protože při zpěvu je důležité stát, aby mohla správně fungovat bránice. „Marika bojovala potichu, vždy s úsměvem na tváři, a měla pocit, že všechno musí dokázat,“ vzpomínala na zpěvačku po letech primářka rehabilitační léčebny v Kladrubech Miroslava Štelclová.

Nevzdat se

A Marika to dokázala – přestože jejím doživotním souputníkem se stal invalidní vozík. Už šest měsíců po nehodě se nechala přímo z Kladrub převézt na Bratislavskou lyru – a získala bronz. V tomtéž roce pak natočila album Slnečný kalendár. Pevnou vůli má Marika Gombitová i dnes. „Bez bránice není zpěv. Takže většinu času pracuji na fyzické kondici. To znamená břišní svaly, přitahování, činky, posilovna. Snažím se hodinu a půl každý den,“ řekla v rozhovoru s Lucií Výbornou pro Český rozhlas.

Od začátku 80. let nazpívala Marika Gombitová 134 písní, 58 z nich sama otextovala. Vydala sedm sólových alb, a přestože v médiích se psalo, že se odstřihla od vnějšího světa, své fanoušky nikdy neopustila: absolvovala téměř 150 koncertů, a kde se objeví, je vyprodáno. Dnes bydlí v Bratislavě, ale ráda se vrací do míst svého dětství, na východní Slovensko. „Je mi tu krásně! Přírody, hor, lesů si tady nesmírně užívám. Společnost mi dělají mí tři psíci – bišonek Láska, maltézáček Majky a na ulici nalezená Bella,“ popisuje svůj život žena, která oprávněně nosí slovenský titul Speváčka storočia.