„Miluju tě!“ řekl jí s roztřeseným hlasem a bylo vidět, že má srdce na dlani. „Taky tě mám ráda,“ odpověděla chladně a dodala: „jako kamaráda.“ Ano, láska může mít skutečně různé formy a věděli to velmi dobře už staří Řekové.
Řečtina má pro lásku osm různých slov. Každé z nich odkazuje na zcela jinou formu lásky. Většinu z nich jste ve svém životě asi už potkali, ale některým z nich byste se možná bývali raději vyhnuli. Jak je to tedy s láskou, odkud bere své kořeny a co se děje, když ji prožíváme?
Filaftia je první a pro partnerskou lásku ta vůbec nejdůležitější láska. Je v ní ale jeden háček. Z řečtiny se dá totiž přeložit dvěma způsoby, neb i v řečtině nese dva zcela odlišné významy. Buď je to sebestřednost, nebo sebeláska. Mezi těmito dvěma panuje přitom velmi tenká hranice. Sebestřednost je láska vůči sobě na úkor ostatních a bez ohledu na ně. Sebeláska je rovněž láskou k sobě, ale s citlivostí a láskou i vůči ostatním. Už Aristoteles věděl, že aby filaftia, byla pouze sebeláskou, potřebuje neustálou péči. Filaftia je jako květina. Zkuste ji pravidelně nezalévat a začne uvadat. Na druhé straně filaftia je jako květina, zkuste si ji udusat, zaasfaltovat a zničit, stejně dokáže prorazit asfalt, růst a nakonec rozkvést, jen když jí dáte dostatek vláhy.
Lidé, kteří si potřebu lásky dokážou nasytit sami, mají mnohem více kapacity pro agapé, lásku empatickou. V latině je pojmenovaná jako caritas. Právě odsud pochází i české slovo charita. Agapé, stejně jako by měla být i charita, je to totiž láska, ve které se „snažíte dělat to, co druhým na očích vidíte“, avšak zároveň nezištně a bez oné negativní konotace vycházející z potlačování sebe sama, která pramení z filaftii ve významu sobectví. Právě agapé plní stránky románů a scénáře romantických filmů. Jenže bez sebelásky (filaftia) bohužel není dost dobře možná. Najít pravou agapé však není jednoduché. Řada lidí se totiž chová obdobně, jako by agapé cítili, avšak jen proto, že mají zažité, že „se to má ve vztahu tak dělat“. Mnohdy vlastně i proto, aby si v hlavě mohli odškrtnout, že „jsou dobrými partnery“, tedy kvůli filaftii v onom druhém slova smyslu.
Čím víc je v partnerském vztahu přítomna agapé, tím víc sílí filaftia a pragma. Pragma je dlouhodobou láskou. Dlouhodobou proto, že v nás postupně roste, vyvíjí se a rozkvétá až do naší smrti. Vývojový psycholog Erik Erikson věnoval pragmě vývojové stadium, do kterého si dospějeme až teprve potom, co projdeme fází individuace a poznáme sami sebe. Také jungiáni věří, že pragma přichází až během střední dospělosti, tedy ve věku 40 až 50 let. Vyznačuje se totiž tím, že v duši člověka, bez ohledu na pohlaví, je oživena dvojce animus („mužský princip“) a anima („ženský princip“), která už ale funguje jako pár, zatímco dříve se v duši ke slovu dostával jen ten druhý princip (u mužů tedy anima). Vznik páru, celku, uvnitř duše pak vyvolává touhu po lásce, jež neznamená jen vztah, ale skutečnou vnitřní celost – jak píše slavná jungiánská terapeutka Verena Kast.
Filia je láska, kterou ve starém Řecku pociťovali sparťanští bojovníci jeden k druhému. Láska mezi bratry na život a na smrt, která vám dává pocit bezpečí a jistoty. Ten je mimochodem podle Abrahama Maslowa klíčový pro rozvoj další formy lásky, agapé, potažmo pro dosažení štěstí a spokojenosti. Obsahem této formy lásky je i odhodlanost druhému pomoci a chránit ho, když to potřebuje. Je to láska, která opravdu nikdy nevyprchá. Pokud od svého partnera pociťujeme tuto formu lásky, dává nám naplno pocítit bezpečí, bezpečí ve vztahu. Je to také láska, kterou potřebují děti od rodičů. Jen ti, kteří nemají bezpečnou vztahovou vazbu, tj. neměli rodiče, kteří by jim dávali filii najevo, to bohužel obvykle neumějí.
Cítili jste někdy vyloženě chuť být s daným člověkem a činila vám jeho přítomnost radost? Pak vězte, že jste poznali storge. Storge je nesexuální přitažlivost, něco, co nás k druhé osobě táhne. Tuto formu lásky lidé obvykle nejvíce zažívají v rodině – vůči dětem, rodičům, sourozencům, prarodičům atd. Objevuje se však i mezi přáteli a ano, ideálně i mezi partnery. Je to láska za to, že jste. Storge je bezpodmínečná a čistá, vychází přímo ze srdce a nemá postranní úmysly. Nutí vás projevovat lásku k dítěti z nitra, ne proto, že od něj něco pak budete potřebovat nebo chtít výměnou, a je tam i tehdy, když dítě zlobí. A totéž se týká storge ke komukoli dalšímu, i partnerovi. Storge je o otevřeném srdci, které před milovanou osobou nikdy nezavřete. Storge je ona láska, dokud nás smrt nerozdělí.
Erós byl řeckým bohem plodnosti, smyslné lásky a erotické touhy. S erótem pracuje i jungiánská symbolika. Jung jako jeho nevědomý protějšek postavil thanatos, tedy smrt. Ono ne náhodou se francouzsky popisuje stav těsně po orgasmu jako la petite mort, malá smrt. Erós představuje nebezpečnou ohnivou a otravnou formu lásky, která vás může zcela pohltit. S touto formou lásky je spojena i ztráta kontroly, a to bohužel nejen při orgasmu. Na erótu lze snadno získat i závislost. Erós je hra s ohněm, ve vztahu může být dobrým sluhou, ale špatným pánem. Tím, co ho drží pod kontrolou, je filaftia ve formě sebelásky. Ta mu totiž dokáže dát hranice. Jen si dejte dobrý pozor, aby erós nebyl ve vztahu přítomen jako první.
Ludus je forma lásky, která vám může pomoci udržet erós v ještě bezpečných mantinelech. Ludus totiž vyzývá k hravosti, avšak nejen v posteli. Pamatujete si ještě ty krásy prvních doteků se svým prvním partnerem, prvních polibků, prvního svlékání se, prvního hlazení na intimních místech? Tak to je ludus. V řečtině je též výrazem pro pocity, která batolata zažívají při otevírání prvních šuplíků, děti na pískovišti při budování prvních hradů z písku, při hraní na indiány, při dobrodružných výpravách na táborech atd. Psychoanalýza by ludus pojmenovala jako lásku k exploračnímu chování. Když ji ve vztahu zažíváme, můžeme se snadno cítit jako „tenkrát poprvé“ a naše srdce bije radostí.
Ludus je vlastně projevem kreativity a chuti zakoušet dobrodružství a objevovat. Na kreativitu však může podle Maslowa dojít až tehdy, kdy naplníte deficitní potřeby – fyziologické potřeby, bezpečí, potřebu pocitu lásky a sounáležitosti a potřebu pocítit, že já jsem v pořádku. Tedy tehdy, je-li přítomna filia (láska hlubokého přátelství), agapé (empatická láska) a filaftia (láska k sobě).
„Bez tebe nejsem nic!“ „Jsi celý můj život!“ Tyto zdánlivě romantické výroky se mohou změnit v peklo na zemi, pokud je naplníte obsahem. Právě mania dává vzniknout stalkerům, kteří bez objektu své „lásky“ doslova nemohou být, stejně jako sebevraždám z „lásky“. Mania je čistě zhoubná forma lásky, která mnohdy souvisí s úzkostným typem vztahování při nejisté vztahové vazbě. Je projevem našeho nevědomí, kdy se nám v hlavě odehrávají stařičké nevědomé scénáře, ve kterých je „milovaná“ osoba jen proměnou, jakýmsi hercem pro předem danou roli. Když ji okořeníte erótem, může vzniknout peklo na zemi, úplné „propadnutí“ partnerovi a závislost na něm. Jedinou pojistkou proti manii je filaftia ve smyslu sebelásky.
Jak vidíte, láska má opravdu různé formy. Některým je třeba se učit, některé musíte vědomě budovat a jiným je třeba se vyhnout. Erós a mania se často mylně zaměňují za „milování srdcem“. V tom případě doporučuji zapojit i rozum a hlavně odhodlání. Začínat je však třeba vždy u sebe. Filaftia, láska k sobě, je totiž nejdůležitější. Jen pozor na to, aby se nestala sebestředností.
O autorovi:
Martin Zikmund je průvodce lidí a firem klíčovými změnami a často pomáhá lidem měnit jejich scénáře a napravovat hříchy jejich rodičů. Je autorem blogu Je čas na změnu a čas od času pořádá semináře pro veřejnost o ženskosti, životní harmonii i dalších tématech.
