Existují páry, které usínají a probouzejí se společně. A pak jsou ty, které tráví noc v oddělených pokojích. Je to známka odcizení, nebo prostě způsob, jak se dobře vyspat? A má to vliv na sexuální život?
Podle některých odhadů nesdílí společnou ložnici až čtvrtina párů. Je to dobře, nebo špatně? Co se mě osobně týče, s manželem společné lože nesdílíme v podstatě od počátku našeho vztahu. Můj muž totiž kromě jiných pozoruhodných vlastností vyniká i opravdu hlasitým chrápáním, které občas vzbudí i jeho samotného. Navíc má naprosto jiný režim než já. Zatímco on je schopný dívat se do dvou do rána na dokumenty o druhé světové válce (nebo o tom, že egyptské pyramidy ve skutečnosti postavili mimozemšťané), já pravidelně usínám v půl jedenácté u knížky a vstávám v šest.
Ze svého okolí znám spoustu žen, které se mužovo chrápání rozhodly vydržet. Včetně mé mámy, kterou za to obdivuji, protože otcovo chrápání je slyšet i přes tlustou zeď (promiň, tati, vím, že za to nemůžeš). Moje bývalá kadeřnice mi k mému mírnému zděšení vyprávěla, že občas sáhne k poněkud krutému způsobu, jak partnerovo chrápání přerušit – u postele má připravený rozprašovač s vodou, který běžně používá na kytky. Jakmile je chrápání neúnosné, stříkne trochu vody partnerovi do obličeje, aby se aspoň na chvilku probral… To je jak z hororu, že?
Právě problémy se spánkem jsou jako důvod, proč spí manželé odděleně, uváděny nejčastěji. Podle manželského poradce Davida Bennetta se partneři, kteří spí společně, budí až šestkrát za noc, což kvalitě spánku úplně neprospívá.
Nedostatečný spánek vede k únavě, nesoustředěnosti, špatné náladě, a dokonce i k přibývání na váze. Odpočatý člověk je zkrátka lépe naladěný a zvládne toho mnohem víc než člověk, který zvládl mělkým spánkem naspat sotva pár hodin a celý den ho zdobí kruhy pod očima. Daniel Baumruk zmiňuje studii z britské Univerzity v Surrey, která potvrdila, že lidé, kteří tráví noci v oddělených ložnicích, mají jednoznačně kvalitnější spánek. Prokázalo se totiž, že když se jeden z partnerů ve spánku pohne, pohne se i ten druhý a oběma se přeruší fáze hlubokého spánku. Rizikem je i to, že si páry svoje neshody občas nosí až do ložnice, kde v konfliktech pokračují. Někdy je skutečně lepší přestat se trápit a domluvit se na spaní v oddělených místnostech, pokud to tedy dispozice domu či bytu umožňují.
Psychoterapeut Daniel Baumruk však tvrdí, že rozhodně stojí za pokus společné spaní uchovat: „Na základě mého subjektivního pohledu i zkušeností z ordinace mohu konstatovat, že pokud vám společné spaní vyhovuje, tak je neměňte. V případě, že ale při společném spaní vnímáte nějaký diskomfort, s partnerem si o tom promluvte a snažte se najít řešení, a to zejména tehdy, je-li pro vás důležitá fyzická láska a aktivní sexuální život.“
Na druhou stranu – pokud vás některé partnerovy projevy, jako třeba právě hlasité chrápání, vysloveně omezují, je dobré o oddělení loží vážně uvažovat. „Vždy se ptejte sami sebe, co je pro vás dobré a v čem se cítíte pohodlně. Důležitá je zkrátka vaše pohoda,“ vysvětluje odborník a rozhodně odmítá, že by prostý fakt odděleného spaní negativně ovlivnil kvalitu vztahu.
Ostatně spaní v oddělených ložnicích není žádnou novinkou. „Když jste na prohlídce hradu nebo zámku, průvodkyně či průvodci často vyprávějí o tom, že král s královnou měli oddělené ložnice a navštěvovali se jen tehdy, když si spolu chtěli užít sex,“ přibližuje spaní vysoké aristokracie Daniel Baumruk. Spát odděleně tak nemusí znamenat ochlazení vzájemné náklonnosti. Měli bychom však počítat i s tím, že stát se to může.
„Když se vytrácí intimita, vytrácí se i vztah a příležitosti pro sexuální život. To může být způsobeno ale nejen oddělenými ložnicemi, ale také třeba tím, že jsme svůj život zcela podřídili dětem a neudrželi si partnerské hranice,“ varuje psychoterapeut. Je proto potřebné pracovat na tom, jak si intimní chvíle, ztracené odloučením, dostatečně vynahradit. „To, že se náš sexuální život posune do nižších frekvencí, nemusí nutně znamenat problém. Ale na intimitě si zakládejme. Protože kde je intimita, tam je i vztah. Tam, kde je pouze sex, nemusí být nutně vztah.“
Pokud vynecháme chrápání, častým důvodem, proč se partneři rozhodnou nadále nesdílet společnou ložnici, je narození potomka. „S tím se ve své praxi setkávám nejčastěji. Dítě vyžaduje péči a pozornost, což znamená i časté noční vstávání. Otcové často říkají, že se potřebují vyspat, protože musejí druhý den pracovat, a tak odcházejí spát do jiné místnosti,“ říká Daniel Baumruk. Potíž je podle něj v tom, že tenhle režim v domácnosti často zůstává i v době, kdy dítě s postupujícím věkem už tolik noční péče nepotřebuje. Dalším případem jsou lidé, kteří pracují na směny, nebo lidé, kteří se musejí dlouhodobě starat například o stárnoucí rodiče.
„V každém případě je velmi důležité si nejen během náročného období udržet kontakt s partnerem. Nejde jenom o společné spaní a sex, ale o celkovou blízkost. Zásadní je mít možnost se k sobě přitulit a třeba během procházky si povyprávět o tom, co od toho druhého potřebujeme, ujistit se, že nejsme sami,“ vysvětluje Daniel Baumruk a dodává, že pozitiva odděleného spaní nastávají tehdy, když je tato situace v páru dobře komunikovaná. Pár se někdy třeba může rozhodnout, že kvůli dítěti oddělí spaní na určitou dobu, ale pak se k sobě zase vrátí. V tom případě odloučené spaní skutečně dobře vymezí místo odpočinku a vlastního prostoru, kde se může jeden z dvojice uvolnit a kvalitně se vyspat.
Vždy je samozřejmě lepší, když rozhodnutí vychází od obou partnerů: nikdo z nich by se neměl cítit jako odmítnutý. „Je-li tam shoda a jasná domluva, je to pro vztah rozhodně zdravější,“ potvrzuje Baumruk a dodává, že zdravý vztah, postavený na lásce, důvěře a intimitě, by oddělené ložnice neměly ohrozit.
autorský článek
