Na začátek jedna dobrá zpráva. V posledních letech pozvolna stoupal počet svateb! A to je dobře, byť statistiky rozvodovosti říkají cokoli.
Manželství se v dnešní době zdá jako jedna z nejhorších investic. Pojďme se na to podívat trochu pragmaticky. Lze počít děti bez manželství? No jasně, že ano. Lze je mimo manželství i vychovat? V rodném listu může být jako otec člověk, co není manželem matky, takže v pohodě. Navíc nebudeme mít společné jmění manželů a nebudeme muset ručit za předchozí dluhy partnera (lahůdka nového občanského zákoníku), takže samé výhody a životní jistoty. Podtrženo sečteno – nebrat se a založit spolu rodinu je na první pohled vůbec to nejlogičtější, co udělat. A ještě s pravděpodobností tři ku pěti ušetříme za rozvod. Jenže svatba zdaleka není tak nesmyslný výstřelek, jak by se podle statistik rozvodovosti mohlo zdát.
Asi si říkáte, proč by se vlastně lidé měli dnes brát? Vaši praprarodiče byli svoji, vaši prarodiče byli svoji, vaši rodiče byli asi také svoji. Takže logicky „se to tak dělá“. Navíc racionálně prostě manželství obhájit nejde. „Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo, takže již nejsou dva, ale jeden. A proto co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ říká o manželství Matouš v evangeliu. Bible považuje manželství za nejtěsnější a doslova posvátný svazek. V křesťanství existuje celkem sedm svátostí, včetně svěcení na kněze a pomazání nemocných, kterému laická veřejnost mylně říká „poslední pomazání“. To vám asi dává tušit, jak moc je v křesťanství manželství výjimečné.
Mimochodem, žena podle knihy Genesis vznikla jako „kost z mých kostí a tělo z mého těla“. Díky ní člověk přestal být celistvý. Úzký a posvátný svazek se ženou má vlastně mužům tuto původní celistvost navrátit. I ženě, která byla vyrvána z těla původního člověka. Manželství je tak v křesťanství jakousi posvátnou cestou k celistvosti, ze které pak vzejde nový život.
Jenže manželství má mnohem starší kořeny než v křesťanství či v židovské víře. Spojení muže se ženou bylo důležitým přechodovým rituálem už tisíce let předtím. Jakousi tlustou čarou za minulostí a novým odrazovým můstkem pro zcela novou, společnou budoucnost. Ze dvou já se při něm stává my. A právě podobné přechodové rituály nám v dnešním materialistickém světě zoufale chybějí. A kvůli tomu také v naší doslova nekřesťanské zemi tolik bují nejrůznější ezoterické směry. My totiž po spiritualitě prahneme, dost možná ji i v životě potřebujeme, a přitom ji sami zabíjíme konzumem a racionalitou. Tou přísně karteziánskou, která jasně říká, jak se věci mají a že manželství je vlastně úplný nesmysl.
Standardní katolická svatba v kostele je ta nejnudnější věc, co jsem v životě zažil. Vážně. Přesto ukazuje, jak důležitý ten přechodový rituál může být v životě těch, pro které má to dvouhodinové pořadové cvičení spirituální náboj. Je to přerod dvou neúplných lidí v jeden celek. Jenže člověk vůbec nemusí být křesťan, žid nebo muslim, a přesto pro něj může mít rituál vstupu do manželství spirituální náboj. Ostatně kolik novomanželů jste už slyšeli říkat, že „teď po svatbě je to takový jiný“. Pro spoustu lidí je to vlastně přechod do dospělosti. Erik Erikson, významný představitel vývojové psychologie, datoval do fáze mladé dospělosti (tehdy 18 až 20, dnes spíš 30, někdy až 40 let) vyřešení zásadního konfliktu nalezení vlastní identity, který následuje fáze rozvoje lásky. Ne náhodou ho datoval do doby, kdy se tehdy lidé brali.
Svatba bývala a možná stále je přechodovým rituálem do dospělosti. Ostatně mnohdy k ní docházelo ne náhodou natruc rodičům, jako součást vymezení vlastní identity. Manželství totiž dokáže nahradit spoustu důležitých prožitků, kterých se nám nedostalo v původní rodině, od našich rodičů. Můj blízký kamarád, katolický kněz, mi jednou řekl: „Manželství je posvátný svazek, ve kterém se manželé postupně učí bezpodmínečně přijímat toho druhého. A zároveň se v něm učí se tomu druhému plně odevzdat. To bohužel není něco, co bychom uměli.“
Mimochodem, k této rozpravě došlo, když jsme spolu probírali rozdíl mezi sexem a milováním. Právě v manželství se často sex dokáže v milování proměnit. Změnit se v doslova posvátný akt, kdy se naplno odevzdáte tomu druhému, protože ho konečně dokážete plně a bezpodmínečně přijímat. Asi netřeba zdůrazňovat, jak důležitý význam tento mentální krok má pro orgasmus ženy. A jak manželství udržet? Nepotřebujete k tomu ani peníze, ani žádné speciální dovednosti, vůbec nic. Jen je potřeba společně pracovat na zmíněném bezpodmínečném přijetí a odevzdání se, na společné důvěře. Na té stojí partnerství. Když se dokážete vyvarovat tzv. stonewallingu aneb „O tom se s tebou/teď nebudeme bavit!“ – pak se o své manželství nemusíte nijak bát. Je to ale práce na celý život. Pokud tedy chcete být celý život manželi – dokud vás smrt nerozdělí.
O autorovi:
Martin Zikmund je průvodce lidí a firem klíčovými změnami a často pomáhá lidem měnit jejich scénáře a napravovat hříchy jejich rodičů. Je autorem blogu Je čas na změnu a čas od času pořádá semináře pro veřejnost o ženskosti, životní harmonii i dalších tématech.
