Polyamorie je v dnešní době čím dál častěji skloňované téma. Jedná se o fenomén doby, módní trend, nebo návrat ke kořenům? A komu vlastně může polyamorie vyhovovat a komu nikoliv? A je nějaký rozdíl mezi nevěrou a polyamorií?
Polyamorie – neboli doslova láska k více lidem – je definovaná jako konsensuální nemonogamní vztah, obsahují romantické nebo sexuální vztahy mezi více jak dvěma lidmi. V praxi tedy může existovat vztah např. jedné ženy s dvěma muži najednou, přičemž tito muži se znají, nebo spolu rovnou i bydlí a jezdí na dovolené, a sami muži mezi sebou nemusí nutně mít romantický ani sexuální vztah.
Na rozdíl od nevěry či „neexkluzivního vztahu“ jde ale o to, že všichni účastníci polyamorického vztahu o sobě vědí a s takovýmto souhlasí. Není zde tedy přítomné žádné tajemství ani lež. Často navíc spolu všichni udržují při nejmenším přátelské vztahy. Je poměrně běžné, že v polyamorii žije více než tři lidé. I v polyamorním vztahu existuje nevěra. Stane se to tehdy, když někdo v takovém vztahu má sex s někým mimo polyamorní vztah bez souhlasu jeho účastníků, tedy stejně jako, když v monogamním vztahu máte sex s někým jiným než s partnerem, aniž by s tím váš partner souhlasil.
Není při tom rozhodně podmínkou, že v polyamorickém vztahu, ani když je do něj zapojeno třeba pět lidí, musí být u každého účastníka takového vztahu přítomný sexuální nebo romantický vztah s více než jedním partnerem. Někdy bývají tyto vztahy i oddělené – jednoho člověka milujete, ale s jiným(i) míváte sex, ačkoliv k němu/nim žádné citové pouto necítíte. Jeden párový vztah bývá primární, ostatní vztahy s dalšími lidmi ve skupině pak plní roli sekundárního vztahu.
V USA si konsensuální nemonogamní vztah zažil každý pátý Američan a jedna dvacetina populace v takovém vztahu aktuálně žije. V ČR je však polyamorie relativní novinkou. Výzkum přitom ukazuje, že polyamorní vztahy, pro ty, kterým vyhovují, vedou k podobné úrovni štěstí a pocitům naplnění jako manželství. Častější jsou polyamorní vztahy u mužů, zejména pak gayů. Co se potenciálních zisků z polyamorních vztahů týče, tak z toho však vycházejí lépe ženy (bez ohledu na svoji sexuální orientaci) a polyamorie je častější v zemích, kde ženy mají větší politický vliv a finanční nezávislost.
Jakkoliv teď někomu může srdce poskočit radostí a může si nadšeně začít představovat, jak skvělé by bylo, kdyby manžel a milenec mohli být kamarádi (tedy pokud už náhodou nejsou), polyamorie je o něčem zcela jiném. Do polyamorie se vstupuje obvykle postupně, se souhlasem všech stávajících účastníků. Každý nový účastník polyamorického vztahu je však zátěží pro všechny stávající. Přináší totiž novou energii, vzrušení a fascinaci, která může zastínit jednoho či více stávajících členů polyamorického vztahu. To vyžaduje od toho, kdo nového člena přivádí, zvýšenou míru péče o stávající členy vztahu.
Aby vše mohlo dlouhodobě fungovat, musí být účastníci polyamorického vztahu vybaveni citem, který se v angličtině nazývá compersion a čeština pro něj zatím nemá překlad. Jedná se o hřejivý pocit až radost z toho, že váš partner se zamiluje nebo prožívá sex s někým jiným. Mnoho lidí podobný pocit umí zažít, když třeba jejich partner dostane povýšení, nebo se mu něco opravdu povede. Stejně tak řada z nás tento pocit zná, když se jejich blízký kamarád zamiluje, nebo hovoří o spokojenosti s novým sexuálním partnerem. Vůči našemu vlastnímu romantickému a sexuálnímu partnerovi to však ne každý dokáže.
Polyamorický vztah je tedy výrazně náročnější – vyžaduje naprostou upřímnost a otevřenost, velmi silnou důvěru, vzájemný respekt, jasně definované a udržované hranice a výborné komunikační dovednosti. To je set dovedností, které má relativně málo lidí.
Pro významnou část populace však může být polyamorní vztah silně zraňující, naprosto zničující až devastující. Týká se to zejména lidí s tzv. závislostní (potažmo narcistní) strukturou osobnosti, o lidech s rozvinout závislou poruchou osobnosti, narcistickou poruchou osobnosti či hraniční poruchou osobnosti nemluvě. Vlastně obecně lidé s úzkostně-ambivalentní vztahovou vazbou, či chcete-li úzkostným vztahováním, kterým už jen pouhá představa, že jejich partner je s někým jiným, respektive, že by je mohl opustit, způsobuje silné úzkosti.
Existuje však část lidí, pro kterou může být polyamorní vztah naopak více než vhodný. Týká se to lidí, kteří mají úzkostně vyhýbavou vztahovou vazbu, či chcete-li vyhýbavé vztahování. Pro tyto lidi je přílišná blízkost – tak charakteristická pro monogamní vztahy – výrazně zatěžující. Řada z nich se „bojí závazků“. Polyamorní vztah jim však dává neuvěřitelné bezpečí v tom, že v případě potřeby se mohou od svého primárního partnera dostatečně vzdálit a pak se k němu zase časem vrátit. Intenzita kontaktu totiž u polyamorních vztahů může být výrazně nižší, aniž by tím trpěl druhý z partnerů.
Polyamorní vztahy navíc poskytují i řadu dalších výhod – kromě sexuální pestrosti (a to včetně třeba i pohlaví partnera), která bývá s polyamorií často spojovaná, je to obrovské množství vztahových výhod. Polyamorní vztahy nabízejí širší možnosti podpory a péče než monogamní vztahy. Pokud totiž v danou chvíli je váš primární partner takříkajíc „down“, můžete se obrátit na svého sekundárního partnera. Navíc polyamorní vztah obvykle obsahuje větší míru vzájemné intimity než třeba blízké přátelství, takže taková podpora a péče je mnohem intenzivnější. Někdy se také hodí přítomnost více pohledů a polarit péče. Někomu polyamorní vztah může doslova suplovat pečující rodiče, které nikdy neměl.
Polyamorické vztahy běžně pěstují např. šimpanzi Bonobo (včetně více paralelních sexuálních vztahů s více pohlavími). I pro lidi polyamorie byla kdysi dávno relativně častá forma vztahu. Postupem se však člověk, často i pod vlivem náboženství, vyprofiloval spíše jako monogamní. Polyamoristé se tak dnes často musí vyrovnat s opovržením ze strany společnosti a žijí tak mnohdy v „utajení“. Podtrženo a sečteno – polyamorie není nic nového, část lidí z ní může profitovat a žít spokojený život, který by jim monogamní vztah třeba neumožňoval. Pro část populace je to ale přesně naopak. Důležité je řídit se vlastní intuicí, vlastními pocity – pokud to nevnímáte jako něco, co byste chtěli zkusit a co by vás lákalo, s nejvyšší pravděpodobností to prostě nebude pro vás.
O autorovi:
Martin Zikmund je průvodce lidí a firem klíčovými změnami a často pomáhá lidem měnit jejich scénáře a napravovat hříchy jejich rodičů. Je autorem blogu Je čas na změnu a čas od času pořádá semináře pro veřejnost o ženskosti, životní harmonii i dalších tématech.
