KLÁRA KOTÁBOVÁ: Prahu je třeba mít prochozenou

„Prahu musíš mít prochozenou,“ tvrdil mi děda Vládík a už jako tříletou holku mě vodil zákoutími, na která jsem se od těch let asi znovu nepodívala. Přesto mi jeho věta utkvěla v paměti a kdykoliv to jde, tvrdím to samé svým dcerám. V duchu pozitivní motivace – že je nadchnu a ony celé šťastné pofrčí s maminkou na výlet, i když by mnohem raději sledovaly stupidní videa na TikToku. Nebo telefonovaly s kamarádkami, což v jejich pojetí znamená přes aplikaci se propojit - a vykecávat se. Hodiny. Však to znáte.

Minulý víkend se mi zadařilo. Tak dlouho jsem s citátem vypůjčeným od dědy obcházela jednotlivé pokoje, až se dva kousky rozhodly, že pokoj nedám, dokud se neodhodlají se mnou vyrazit. A věřte tomu, že není nic trapnějšího, než maminka lezoucí do debaty s kamarády na ZOOMu. Několikrát po sobě. Protože neví, že se v pokojíku odehrává videohovor.

ČTĚTE TAKÉ: KLÁRA KOTÁBOVÁ: Rodinné recepty

Takže dcery se zvedly a šly. Přislíbila jsem jim Hradčanské náměstí bez lidí. Karlův most s prostorem na selfie… A Staromák, kde nebudou ani trapné plyšové pandy – a ani lidi. To je nakonec obměkčilo, protože pro správný záběr na instastories je třeba přinášet oběti.

Jak naše výprava probíhala? Po sto metrech je začaly bolet nohy. Po dalších sto metrech jsme stavěly na zmrzku. K fatálnímu selhání vedoucí výpravy, tedy jako mně, došlo v okamžiku, kdy jsme došly na Hradčany. Místo klidu a prázdného prostoru jsme viděly – sraz skútrů. Tedy podle pravdy, nikde ani noha, ale těch koleček a rámusu tam na můj vkus bylo nějak moc. Reputaci průvodce jsem si chtěla napravit procházkou po Karlově mostě. Bez turistů. Ani ta nedopadla podle mých představ. Za Mosteckou věží jsem si všimla pásek. Policejních. Stejně tak aut s majáky. Jeden z hodných policistů mi vysvětlil, že byl nalezen ruční granát, a že tedy na druhou stranu musíme jinudy. Přes historický most, přes pásky ani omylem. Děti protáhly ksichtíky. A moje přísliby, že Mánesův most je ještě zajímavější, je nijak nedojal. Ano, tušíte správně: Uplácela jsem zmrzlinou, přísliby, a nakonec jsme se na Staroměstské náměstí dostaly – a v ten okamžik se spustila průtrž mračen.

ČTĚTE TAKÉ: KLÁRA KOTÁBOVÁ: Moje velké těšení

Podtrženo sečteno, vše, co se mohlo pokazit, se taky pokazilo. Celé promoklé jsme doběhly do kavárny, kterou v centru máme rády, daly si dobroty, slíbily si i další materiální odměnu – a pak se rozesmály. Jakože úlevně a fakt dlouho. Omluvila jsem se za věci, které jsem nespáchala, za situace, které jsem nepredikovala. A že je mi líto, že jsem jako průvodkyně Prahou selhala. Co na to holky? Mrkly na mně a prohlásily: „Maminko, to ale přece vůbec nevadí. Aspoň budeme mít na stará kolena na co vzpomínat.“ Dojaly mě. A pochopila jsem, že i cesta je cíl. Nemusíme přece vždy a za všech okolností dogmaticky trvat na tom, že věci budou, jak si je naplánujeme. Ale je fajn nechat jim občas volný průběh. I když není vše přesně nalinkované, zjistíte zase mnohem víc o svých dětech. I o sobě.

Liduprázdnou Prahu jsme neviděly. Karlův most neproběhly. Ale zase jsme tančily v dešti, daly si po dlouhé době marcipánový dort a probraly všechno. Holčičí řeči, které se vedou jen během procházek. Když jsou její účastníci napojeni rukama jeden na druhého.

Mimochodem vrátím se k původní myšlence: Prahu je třeba mít prochozenou. Takže už plánuju další okruh. Dám vám vědět kdy a kam. A vy v zájmu zachování vlastního zdraví raději nevycházejte. Mohlo by se vám to vymstít.

Časopis Marianne si nyní můžete, bez nutnosti platit poštovné, objednat až domů. Více informací se dozvíte zde.