Kamarádství na život a na smrt: Od mýtů k realitě

"Budeme jistě dobré přítelkyně,“ praví filmová hrdinka k ženě, kterou jí na scénu přihrál scenárista. V kolika filmech se už tahle replika objevila. Jde se ale vůbec na kamarádství domluvit? Dát si ho befelem? Rozhodnout se pro něj? 

„Záleží, co si kdo pod pojmem kamarádství představuje,“ říká psycholožka Jana Chramostová. Slovy se dnes hodně žongluje a jejich obsah si vykládá každý jinak. Vynechám teď zprofanovaný termín přítel na sociálních sítích. Přítel z Facebooku, kterého jsme nikdy neviděli, je geniální marketingová manipulace, sytící naši obavu z osamělosti. V reálném životě někdo mluví o kamarádech, když se na čtrnáct dní potkají na dovolené a denně se vídají, pro jiného je tento vztah čistě z kategorie „dočasní známí“. 

Výběrové řízení na kamarádku

Většina kamarádství vzniká z dlouhodobějších sdílení a podobných zážitků, zkušeností a zájmů. Byly jsme spolužačky, členky oddílu skauta, kolegyně u vzniku a rozjezdu start-upu. Zažily jsme drama třeba při léčbě stejné nemoci v nemocnici nebo na vojenské misi. Což ale zase neznamená, že jsme najednou kamarádky se všemi spolužačkami, kolegyněmi, spolupacientkami, spolubojovnicemi. I u kamarádství hraje roli „chemie“, to něco, proč nám je ta dotyčná bližší než ostatní holky ze stejné skupiny. 

Přátelská tabu

Existují i určitá tabu témata, kde najednou ochladne naše přirozená chuť a potřeba se s kamarádkou setkávat. A vůbec v tom nemusí být nejklasičtější hrobař přátelství – půjčené a nevrácené peníze nebo podraz nespáchaný z neznalosti nebo strachu. Důvěra je v kamarádství cenná, nebo možná ještě cennější než v partnerství. Tam leccos „uhladí sex“, nevěru odpustíme kvůli dětem a dalším vazbám. Kamarádství ale stojí na trochu jiných principech.

„Každý soucítí s trpícím přítelem. Ale sympatizovat s přítelovým úspěchem, to vyžaduje velmi dobrou povahu.“ Oscar Wilde. Evidentně moudrý, životem profackovaný muž. Testem kamarádství nejsou jen situace, kdy jeden padá na ústa a druhý jej podepře. Stejné nároky klade i moment, kdy jeden vzlétne do výšin (a přidruží se k tomu i razantní finanční vzestup) a druhý pokračuje pořád stejně. V ochladnutí nemusí nutně hrát roli závist. Většinou je největším nepřítelem čas a také odlišné, nepřenosné „zážitky“. Kamarádka, která vystoupala v korporátu na úroveň stotisícového platu, ovšem denně se při vstupu do firmy ohlíží, kdo jí z kolegů vytrhne zpod zadku židli, zažívá jiný druh tlaku než maminka trojčat na mateřské.

Hvězda s cuchtou

Náročnost na psychiku i fyzickou kondici je stejná, ale jiným způsobem a také společensky jinak vnímaná. Ne každé rozchody ale musejí být definitivní. Mirka s Janou se znaly od dětství. Chodily spolu od osmi let do pěveckého sboru a pak i na stejné gymnázium. Poté si každá vybrala jinou vysokou školu. Tu ovšem Jana nedodělala kvůli neplánovanému těhotenství, kdy si sice myslela, že se po mateřské vrátí, ale už k tomu nedošlo. Mirka mezitím úspěšně odjela na zahraniční stáž, vrátila se, začala pracovat v mezinárodní firmě a kariérně stoupala.

„Já porodila druhého syna a obě jme se začaly měnit. Tedy dnes si myslím, že jsem se měnila spíš já. Mirka vůbec nezpychla. Chvílemi mi jí bylo spíš i líto, bylo vidět, že se dost honí,“ říká Jana, která se své kariérně stoupající kamarádce vzdálila během mateřské. „Na druhou stranu jsem jí – a k tomu se dnes přiznám – záviděla, že je vysvobozena z ekonomických stresů. Ty mi mateřskou velmi ztrpčovaly. S manželem jsme ani jeden od rodičů nedostali vůbec nic. Když už si Mirka udělala čas a stavila se na kafe, zase jsme se míjely. Já jsem byla dychtivá na novinky ze světa, kde se nešišlá a nechodí v triku pokecaném od jogurtu a hrají se vyšší hry než pexeso. Ona mi na moje dotazy na práci odpovídala: „Dej pokoj, buď ráda, že si tady užíváš s mrňousama.“ Dnes ji opět chápu – v práci narážela na pokrytectví a různé strategické hry. Ona si ke mně chodila načerpat energii. Já ale měla pocit, že na oplátku nic nedostávám. Jen mi nastavuje zrcadlo, ve kterém není odraz královny, ale šmudly domácí. Navíc se ani nešlo vymlouvat, že kariéře obětovala život. Sice neměla děti, ale v pohodě, bez stresu se provdala za muže, který ji podporoval. Mindrák jsem z ní měla stoprocentně.“

Mirka pak přešla v rámci své kariery na osm let do zahraničí. S Janou si psaly k Vánocům, narozeninám, ale nic intenzivního. Po návratu do Čech Mirka Janu ani nevyhledala. Setkaly se až na srazu bývalých členů pěveckého sboru, a najednou byly všechny bariéry zase pryč. „Navázaly jsme tam, kde se to přerušilo. Dnes bych to rekapitulovala: úspěch kamarádky sneseš, když jsi sama v pohodě. Já byla na mateřské nepřiznaně frustrovaná. Když se můj život srovnal, najednou jsem neměla potřebu srovnávat se a spíš jsem cítila za Mirku hrdost. Prostě jsme potřebovaly obě ujít kus cesty, nabrat zkušenosti, abychom znovu vykopaly náš starý poklad přátelství.“

Prověrka osudem

Opouštění přátel v časech tísně patří mezi největší hříchy. Jenže stojí o nás vždycky? Když se Jitce narodilo dítě s velkým předstihem, netušila ani její dlouholetá nejbližší kamarádka, jak zásadně to ovlivní i jejich přátelství. „Nejdřív jsem se s ní bála, jestli malá Adélka v inkubátoru přežije,“ vzpomíná Kamila na první fázi. „Pak jsem s ní prožívala její bolest, že holčička bude mít doživotně poškozené zdraví. S mým tehdejším přítelem, dnes už manželem jsme samozřejmě nabízeli pomoc. Když potřebovala někam odvést, přivést, něco v bytě upravit. Mohla se mi kdykoli vyplakat na rameni. Bylo to spontánní, přirozené, byla jsem ráda, že jí mohu nějak ulevit. Pak jsem se vdala, to mi byla na svatbě za svědkyni. Do dvou let přišla na svět naše Bětka. I díky Adélce jsem narození zdravého dítěte nebrala jako samozřejmost. Strašně se mi ulevilo a o to víc mi bylo líto, co se stalo mé nejlepší kamarádce,“ vypráví Kamila. "Jak ale běžel čas, víc a víc jsem si uvědomovala, že už nám dvěma není spolu tak dobře jako kdysi. Jitce začalo připadat, že kdo nemá postižené dítě, nemá žádné starosti. Nebo spíš, že řeší podružnosti. Snažila jsem se být chápavá, trhlinky se ale zvětšovaly. Jakékoli moje trable byly přece malicherné. Nakonec jsem zjistila, že místo abych se na naše setkání těšila, spíš mne stresuje. Musela jsem si pořád dávat pozor, co říct, co ne, abych nechtě neublížila.“

Muži vnímají některé situace mnohem realističtěji a nezdržují se žádnými taktickými kličkami. Když jednou manžel Kamile řekl: „Proč se s ní scházíš, když jsi z toho vždycky tak rozhozená? A stojí o tebe ještě vůbec?“, Kamila se zarazila. "Měl pravdu. Vnímala jsem, že už potřebu stýkat se s někým z břehu zdravých nemá. Nezlobím se na ni. Nevím, jak bych v její situaci reagovala já. Naše přátelství vyšumělo. Dnes se sem tam potkáme, ale už jsme někde jinde.“

Kalamity Jane a vrba

Existují ženy, které jdou z průšvihu do průšvihu. Nekonečná smůla, kdy se od nás očekává podpora, ovšem unavuje. Zvlášť když se kamarádka na nás upne jako na empatickou vrbu a povzbuzovačku. Kamarádky „kalamitky“ sice vzbuzují lítost, ale bohužel i vysávají. Zvlášť když se nehodlají zamyslet, jestli na svých pohromách nemají přece jen také trochu podíl a čím si je přivolávají. Není u nich vidět žádné poučení: už poněkolikáté si najdou muže, který z nich jen tahá peníze, po krátké době je přestává bavit zaměstnání, znovu si napůjčují peníze… Jsou obtížné.

„Neneseme zodpovědnost za ničí osud, jen ten svůj a do určitého věku dětí. Kamarádství v pravém smyslu slova je rovnocenné dávání i braní, kdy si to dotyčná dvojice ani nesepisuje, ani nedefinuje. Prostě obě strany intuitivně cítí, kdy dát i brát. V okamžiku, kdy tuhle rovnováhu jeden necítí, doporučuji si o tom promluvit. Ale ne ve smyslu výčitek a vypočítávání chyb. Mluvte o svých pocitech. Tedy ne: „štveš mně s těma tvejma chlapama, copak nevidíš, že si pořád vybíráš stejné typy?“ Ale: „Vedle tvých partnerů se necítím dobře. Unavuje mě, jak jsi nejdřív šíleně zamilovaná a pak nešťastná. Nejsem psycholog, neporadím ti,“ doporučuje psycholožka Dita Němečková.

Šlechta měla rčení: „Vrstvy se nemají ředit.“ Zní to tvrdě elitářsky, ale časem člověk dojde k poznání, že na tom něco je. Což rozhodně neznamená, že by se nutně nemohla udržet kamarádství spolužaček ze střední školy, i když jedna celý život učí na základní umělecké škole na housle a druhá řídí farmaceutickou firmu. „Kamarádky se mohou majetkově prudce rozejít. Ale pokud je tam intelektuální i hodnotové souznění, kamarádství to zvládne,“ říká psycholožka Dita Němečková.

„Je tu ale jedna rozhodující okolnost. Záleží totiž na tom, jak ta solventnější přítelkyně zbohatla. Vlastním úsilím? Vypracovala se? Nebo majetek vyvdala? Zdědila? Něco vytvořila, nebo bohatla na chybách druhých? Tady se už odráží náš hodnotový žebříček,“ pokračuje psycholožka. Pokud se vypracovala a kamarádka její cestu sledovala, ví, čím platila. Protože za úspěch se vždycky platí. Ta, která se vypracovala, zase přijímá, že ne každý má podobné schopnosti jako ona. Navzájem se respektují. Ve finančně nerovných vztazích hraje respekt k práci toho druhého velmi důležitou roli. Úspěšná podnikatelka může obdivovat a vnímat jako sobě rovnou nadanou, ale chudou malířku. U sňatku nebo dědictví je to horší. To už je vnímané jako „štěstí v loterii“ a vkrádá se pocit, že pro to dotyčná nic neudělala. Tyhle pocity zvládne opravdu jen málo žen. Zkuste si jet na dovolenou, na kterou krutě rok šetříte, s kamarádkou, pro kterou je to jen jedna z mnoha dalších cest a neřeší, jestli si koupí o kafe a oběd víc a jestli jsou lístky do galerie moc drahé. Kde je pohoda?

Kamarádka, nebo manžel?

Ukončeme to optimisticky. Velká Británie prováděla mezi ženami průzkum a došla k zajímavým závěrům. Pocit, že se svými kamarádkami mohou mluvit naprosto o všem, mělo 57 % dotazovaných. Tím „vším“ byla míněna i témata, u kterých se ošívaly před svými partnery, 44 % dokonce připustilo, že své nejlepší kamarádce řeknou věci, které by svému manželovi nikdy říct nemohly nebo nechtěly. Ale pozor, většina žen z průzkumu uvedla, že mají spokojené partnerské vztahy. A že nejdůležitějším vztahem je pro ně právě vztah s partnerem.

V každém případě, když kamarádství skřípe, měla byste o něm přemýšlet. Promluvit si o tom, co se děje, co se mění. Nenechat jej vyšumět jen tak. Hledat tu správnou míru, kdy mu ještě dát šanci a kdy se ho pustit, cítíme-li, že se vyprázdnilo. Nebo nás dokonce stahuje dolů. Kamarádství není mateřství, které je na doživotí. Může skončit. Ale vzpomínky na období, kdy bylo pevné a krásné, zůstanou.