Možná se vám to také někdy stalo. Proplouváte svým dnem jako obvykle, ale najednou se vám přihodí něco zvláštního. Z ničeho nic máte pocit, že to, co právě prožíváte, jste už zažili. Ať už se jedná o to, jak vidíte položenou tužku, že někdo něco řekl, nebo že jste šli přesně po téhle stezce, po které nyní jdete, ve městě, v němž jste úplně poprvé. Jednoduše máte dojem, že jste už něco viděli nebo zažili, když víte, že to není možné.
V tu chvíli ve vaší hlavě nejspíše probleskne, „Aha! Tak přeci jen minulé životy existují a já tenhle žiju znovu!“, nebo „Panebože, jsem ve filmu 50x a stále poprvé?“, či „Tak jsem asi médium.“ Zkrátka si začnete jev spojovat s různými nadpřirozenými objasněními. Ve skutečnosti se ale jedná spíše o záležitost vnímání a paměti.
Vysvětlení déjà vu
Termín pochází z francouštiny, znamená „již viděn“ a označuje pocit, že jste v minulosti prožili naprosto identickou situaci, ačkoliv jste v ní nyní poprvé. Prvním, kdo ho pojmenoval, byl v roce 1876 francouzský psycholog Emile Boirac. On sám ho příliš do hloubky nezkoumal. Od té doby se o to ovšem pokusili jiní.
Respektive stále pokoušejí. Vzhledem k tomu, že se jedná o úkaz, který trvá 10 až 30 sekund, přichází bez varování a obvykle se objevuje u různých lidí, je těžké ho zkoumat. Existuje však hned několik teorií.
Jednou z nich je takzvaná teorie rozdělené pozornosti, s níž přišel Alan Brown. Podle ní k déjà vu dochází, když se člověk soustředí na určitou věc, ale podprahově přijímá to, co co se kolem něj děje. Jakmile svou pozornost poté věnuje tomu, co předtím vnímal v pozadí, má pocit, že dané věci již zná. Tedy například pokud jdete na prohlídku domu a při vstupu na vás mluví realitní makléř, vnímáte zejména jeho, ale jedním okem již zároveň pokukujete po domě. Váš mozek tak toto prostředí nějakým způsobem zpracuje, ať už vizuálně, čichem, či zvukem. A potom, když máte možnost si dům pořádně prohlédnout, máte pocit, jako byste tam už někdy byli.
Dalším vysvětlením může být duální zpracování, neboli zpožděné vidění, které zkoumal Robert Efron. Tato teorie je založena na způsobu, jakým mozek přijímá nové informace a jak ukládá dlouhodobé a krátkodobé vzpomínky. Krátkodobá paměť zachycuje aktuálně působící podněty a uchovává je pouze pár vteřin. Ty důležité, zajímavé či opakované propíše do dlouhodobé paměti, díky které si je poté člověk může vybavit. Ovšem ne všechny. K tomuto třídění dochází v temporálním (spánkovém) laloku levé hemisféry mozku. Informace o daném zážitku do něj však vstupuje z obou mozkových hemisfér. Obvykle synchronizovaně. Může však dojít k tomu, že do něj vstoupí informace z jedné hemisféry s mírným milisekundovým zpožděním, což následně způsobí déjà vu.
Třetím častým vysvětlením je asociační teorie. Lidé mají mnoho uložených vzpomínek, které pocházejí z různých aspektů jejich života. Sem spadají nejen jejich vlastní zážitky, ale také ty z filmů, knih či snů. Některé z nich si pamatují velmi detailně, jiné pouze matně a nějaké mají sice uloženy, ale vyloženě si je vybavit nedokáží. Může se tak stát, že něco v aktuální situaci jim připomene určitou věc z oněch potlačených vzpomínek, které si pamatují spíše podvědomě. Což v nich vyvolá pocit, že vidí něco, co nikdy neviděli, ale mají pocit, že ano.
