Indické dobrodružství je u konce

28 dní lektorského kurzu. 250 hodin výuky. 150 hodin spánku. 13 dní utrpení pod nadvládou “delhi belly”. 30 nových přátel. 9 učitelů. 4 nabídky práce. -6 kilo (asi hlavně ze svalů, tuk mi zůstal!), -8 plesnivých kusů oblečení, 1 notebook, 1 obal na notebook, 1 pas, 1 diář. +1 božské sárí z hedvábí, které jsem si nechala ušít za 700 korun včetně materiálu!

Zhruba tak vypadal můj pobyt v Indické Rišikéši v číslech. Jaká Indie skutečně byla můžu stěží popsat slovy. Nejde to poznat z fotky, ani videa, Indie se musí zažít. Vždycky, když jsem došla k názoru, že dokážu svůj vztah k Indii a pocity z pobytu definovat, všechno se obrátilo vzhůru nohama. Pořád nevím. Indie je krásná i krutá. 13 dní jsem měla tu čest si prožívat slavné “delhi belly”, což je akutní zánět trávicího traktu. Před Indií jsem četla, že snad nikdo nikdy nebyl v Indii aniž by ho zažil, tak jsem se vybavila. Nakoupila jsem si probiotika, která jsem začala brát už několik dní před, měla jsem triphalu, slivovici, antibiotika kdyby náhodou a super silné prášky v případě jakýchkoliv problémů. Nic z toho delhi belly nezastavilo, dostavilo se ke mě hned pětkrát. Díky tomu jsem konečně pochopila co to znamená jet do Indie v době monzunů. To, co je tady problematické v tuto dobu nejsou povodně, neustálý déšť a sesypy půdy. Problém je plíseň, všudypřítomná vlhkost a šíření nemocí. Takže prosímvás, do Indie jedině mimo dobu monzunů.

I přes delhi belly jsem kurz dokončila. Zvládla jsem celou docházku, odučila lekce, odcvičila co jsem mohla, získala další certifikát a naučila se obrovské množství věcí. Pro mě byla lekcí celá Indie. Jasně, mám toho spoustu na přemýšlení od učitelů se kterými jsem se setkala, ale to, co si budu navždy pamatovat je ten celek. V Indii jóga nabývá úplně nový význam. Jóga se necvičí, jóga se žije, jakkoliv “klišojdně” to může znít. Srší tady ze země, tváří lidí i zvířat na ulici. Srší ze mě a já jenom doufám, že mi i po příjezdu zůstane, že dokážu udržet tu energii, kterou jsem tady znovu objevila, že ji dokážu dál předat.

Ono to asi všechno zní dost zvláštně, když si po sobě čtu tyhle řádky, říkám si, že sem díky mě snad nikdo už nepojede, ale ono je to vážně trochu jinak. Indie je země kontrastů. Je to jedno z mála míst na zemi, které si zachovalo svojí divokost se vším co k tomu patří a to je krása. Vždyť kolik míst na světě ještě takových je. Svým způsobem si to tady přese všechno užívám, tahle cesta hodně obrousila moje hrany a ač to ještě neumím úplně definovat, cítím, že ve mě vyvolala obrovskou změnu na všech úrovních.

Pobyt v Rišikéši už mám za sebou, ale čeká mě ještě 10 dní v krásném Jaipuru, růžovém městě v Radžastánu. Poslední část mé Indické cesty je už ve znamení čistoty, pohodlí a přinese mě i Vám pohled na další stránku Indie. Na historii a nádheru, která se pod tím vším skrývá. Která často v tom dešti a prachu úplně zanikne. Vítej, další etapo mé cesty.