Hranice. V minulém roce hojně skloňované slovo. V různých kontextech: Třeba Putin. Ten živí ve své choré hlavě fixní ideu, že „jeho“ širá Rus je ideálně celou zeměkoulí. Hranice lásky. Diskutovaný film o otevřených vztazích. O tom, kam až koho pustíme. Tepláreň a slovenská vražda z nenávisti. Konec bezpečného prostoru.
Téma hranic je komplexní záležitostí a zasahuje do všech oblastí života. Jako u všeho je nejdůležitější začít u sebe. Mám definované vlastní hranice a dávám je jasně najevo druhým? Nepřekračuju náhodou hranice jiných? Nedávat hranice druhým vede k bezhraničnosti vůči sobě. Výsledkem je to, že se sami „ztratíme v překladu“, a zároveň necháváme ztrácet i okolí. Proč si život tak komplikujeme, když by to šlo jednoduše, že? Nedefinování hranic způsobuje v našem bytí totiž pěkný maglajz.
Jedné herečky se kdysi novináři ptali, jakou vlastnost považuje u lidí za nejdůležitější. „Sebevědomí, protože člověk zdravě sebevědomý nedělá druhým svinstva, nežárlí, není frustrovaný a nemanipuluje,“ řekla stroze. Až poslední roky si uvědomuju, kolik je v téhle zdánlivě banální odpovědi pravdy. Skutečně až zdravě sebevědomý člověk, který se nepovyšuje, ani neponižuje, a má nastavené ty správné hranice vůči sobě i světu, je tím skvělým parťákem pro komunikaci, práci i život. Ale řekněme si na rovinu, kolik takto vyrovnaných jedinců mezi námi běhá?
Prapůvodním motivem vlastní „bezhraničnosti“ je strach. Obava se vyjádřit autenticky, opravdově, s rizikem toho, že se to druhé straně nebude líbit. Strach z odmítnutí, z konfliktu. Snažíme se donekonečna zavděčit druhé straně. Na chvíli nám dělá dobře, že nás druzí mají za hodné a obětavé lidi, ale to nám nevydrží dlouho a po čase sami padáme na ústa. Nebo nemáme daleko k syndromu vyhoření. Protože dělat Mirka Dušína doma, v práci, ve společnosti, je nadlidský výkon.
Lidé bez hranic se nevyjadřují tak, jak skutečně potřebují, ale vmanipulovávají okolí nenápadně do svých řešení situací. A to zase vyžaduje sílu a odhodlání z protistrany, aby si stačila uvědomit, že takto se jí to nelíbí, dala druhému stopku a vysvětlila, jak to celé vnímá, a jak by to chtěla ona. Sebeúcta. Ta totiž lidem, kteří nedávají vlastní hranice a překračují hranice druhých, chybí nejvíc. Lidé, kteří mají nejasné nebo nehlídané hranice, pak nevědomky dělají to, že kombinují vciťování se do druhých spolu s vnucováním svojí vůle.
V prvé řadě si musíme pravdivě v hloubi duše uvědomit svoje potřeby. Pak je důležité vnímat své pocity, nedusit je v sobě, poslouchat je, následovat a vyslovit se. Oříškem pak bývá třetí bod, a sice - stát si za svým, se všemi riziky, které přináší moje rozhodnutí. S tím opět souvisí to, že si jsem dobře vědom vlastní hodnoty, nemám strach z protistrany. Nejsem v roli oběti ani nemám pocit závislosti. U vybudování hranic nepoužíváme žádné masky, ani před sebou ani pro okolí. Opravdovost je klíčem k tomu, abychom v této stavbě byli úspěšní.
autorský článek
