Možná jste také zaznamenali nedávnou kauzu ohledně toho, že by se děti měly do podniku vpouštět pouze v případě, že se budou chovat určitým způsobem. A nás to, jako mnohé další, vede k zamyšlení.
Dokážeme si představit, že když jste na pracovní schůzce u kávy a vedle vás celou dobu pláče dítě, bude vás to trochu rušit. Na druhou stranu, pokud si představíte, že řadu let pravidelně chodíte do stejného podniku s kamarádkami, je zřejmé, že byste v tom ráda pokračovala. Ale teď jste matkou a víte, že vaše dítě tam není vítané, pokud zrovna bude mít neukázněnou chvilku. A vzhledem k tomu, že vašemu potomkovi jsou teď tři a prochází si obdobím vzdoru, je pravděpodobné, že za ty dvě hodiny, co tam budete sedět, se ozve nějaké to hlasitější „ne“. Vystresujete se tak tím, že tam někomu budete vadit a radši tam vůbec nepůjdete.
Otázkou je – měl by člověk mít strach z toho, že někde nebude vítaný? V posledních letech se čím dál tím více řeší téma diskriminace a inkluze. Pokud někdo řekne, že není rasista, ALE… pak všichni vědí, co to znamená. Má se totiž za to, že to, co bylo řečeno před „ale“, se nepočítá a to je i tento případ. Podnik sice dovoluje vstup pro děti, ALE musí dodržovat určitá pravidla.
Jak se zdá, společnost je stále jistým způsobem škatulkována. V očích někoho se lidé stále dělí na bohaté a chudé, vystudované a nevystudované, bílé barvy pleti a jiné barvy pleti, zadané a nezadané, heterosexuály a homosexuály, normální a divné či hodné a zlé. A stejně tak s dětmi a bez dětí. Pro každou škatulku jsou tu určité předpoklady ohledně toho, jak se bude chovat a na základě toho přetrvávají i jisté předsudky.
Jenomže tyto předsudky rozhodně nemusí být pravdivé. Život je obvykle daleko barvitější. Není proto příjemné, když jste omezováni na základě toho, do jaké škatulky spadáte. Navíc zde hraje roli řada dalších faktorů. Vaše dítě může být většinu času hodné, ale zrovna nemít den. Vám jako bezdětné zákaznici děti vůbec nemusí vadit a tak nějak chápete, když chvíli brečí. A podobně.
Podle nás by se jednoduše mělo ke každému přistupovat s respektem. A v případě, že člověk chce komunikovat, co mu vadí a stanovit nějaká omezení, pak je to samozřejmě v pořádku. Občas se to ale nepovede tak, jak dotyčný zamýšlel, a pozornost se obrátí úplně někam jinam. Třeba ke společenským škatulkám. Je tu totiž i ten fakt, že v Česku existují například hotely pro dospělé, ale to tak velký rozruch nevyvolalo.
Buďte tedy opatrní při vymezování toho, kam kdo patří a kam patříte vy sami. V 21. století je to zkrátka ošemetné. Nejlepší je nechat si otevřenou mysl.
autorský
