Vzájemné uspořádání rodinných financí je jedním z nejdůležitějších kroků během manželství ale i dlouhodobých partnerských svazků. Často bývá také jádrem sporů. Mnohdy do něj zasahují nejen vzpomínky na to, jak měli finance uspořádané rodiče, ale i negativní zkušenosti z předchozích partnerství. Proč diskuse o penězích nemusí být vždy o penězích a co s tím?
To, že u peněz takřka nikdy nejde jen o peníze samotné, si na vlastní kůži zažil asi každý z nás. Lidé, kteří vyhrají v loterii nevypadají, že by oslavovali to, že ve webovém prohlížeči se jim na stránce nazvané internetové bankovnictví ukáže výrazně vyšší číslo než doposud. Ve skutečnosti se radují z něčeho jiného. Stejně tak lidé, kterým přijdou mimořádné odměny v práci, neskáčou radostí z toho, že na kusu papírku je najednou napsáno vyšší číslo. Ne, peníze jsou pro nás často symbolem. A první problém v dlouhodobých vztazích nastává v tom, že pro každého z nás symbolem trochu něčeho jiného. Co pro vás konkrétně peníze představují? Jaké emoce a symboly s nimi máte spojeny vy?
Každý z nás má s penězi spojené určité emoce, obvykle už od našeho dětství. V některých rodinách bylo peněz dost, jinde naopak málo. Někteří rodiče se o penězích neustále dohadovali, jiní peníze vlastně vůbec neřešili – obojí často bez ohledu na to, jaké bylo jejich množství. Mnozí rodiče také často opakovali nějaké své „životní pravdy“ o penězích, které jsme časem přijali za své. Někdo během studií a rané dospělosti trpěl nedostatkem peněz, jiný měl peněz, kolik pro sebe potřeboval, jiný si „kupoval“ penězi třeba své přátele. To vše definuje náš současný vztah k penězům.
V Česku se nejčastěji s penězi pojí symbol svobody, zejména u lidí, kteří vyrůstali v devadesátkách, kdy za peníze šlo opravdu ledasco. Velké množství lidí má však s penězi spojenou nezávislost, zejména pokud v životě někdy vykonávali nějakou práci jen kvůli penězům. Mnoho lidí s penězi pojí i důvěru – zkuste jim jako partner jedinkrát neříct úplnou pravdu o tom, kolik peněz vyděláváte, nebo jste utratili, a jejich důvěra se otřese. A konečně s penězi si často spojujeme i bezpečí, aspoň v těch rodinách, u kterých někdy hrozilo, že zazvoní exekutor, nebo vymahači, což bude odhadem asi tak 15 % populace. Pravděpodobnost, že se sejdou v partnerství dva lidé, kteří to měli stejně a chtějí mít stejně, není moc vysoká.
Uspořádání rodinných financí je potřeba promýšlet s ohledem na úzkosti obou partnerů – tedy na jejich iracionální obavy. Velká část populace s penězi nějaké úzkosti spojené má. Typickou mužskou úzkostí je, že „musí“ po narození dítěte uživit celou rodinu, respektive že se úzkostně obávají, že to nedokážou. Najednou na muže padne obrovská tíha zodpovědnosti, na kterou nemusí být vždy připravený, což se promítne do jeho potřeby kontroly (nejen) nad rodinnými financemi. To však někdy nasedne na jiné úzkosti jeho partnerky, která si může rázem začít připadat, že ztratila svobodu, protože peníze aktuálně nevydělává, od miminka se nemůže hnout, a muž se najednou začíná chovat jinak. Navíc úzkost jednoho partnera má samozřejmě vliv na pocity toho druhého. Problém je, že oba partneři namísto péče o toho druhého – vyděšeného – partnera, se pak začínají hádat o penězích, což probouzí ještě další úzkosti.
Řada lidí ale peníze používá i jako kompenzační nástroj pro zcela jiné úzkosti – např. pro nedostatečný pocit vlastní hodnoty, pro pocity prázdnoty a opuštění, či pro kompenzaci chybějící sebelásky. Děje se tak typicky nakupováním, a to pokud možno drahých a „luxusních“ věcí. V některých mezních případech začíná platit i to, že čím více nakupování, tím lépe. To se ale nemusí líbit druhému partnerovi, a to ani tehdy, kdy taková „vášeň“ (čti kompenzace úzkosti) rodinný rozpočet příliš nezatíží. Však si vzpomeňte i vy, kolikrát jste nějakou věci prostě „museli“ mít!
Existují v zásadě tři modely uspořádání rodinných financí. První z nich – všechny finance kompletně společné, kdy každý z partnerů má přehled o všech rodinných financích a může s nimi nakládat – právo nazývá společné jmění manželů (SJM) podle zákonného režimu. Druhý extrém jsou zcela oddělené finance, respektive jmění, což lze dohodnout před i během manželství v rámci tzv. smluveného režimu SJM. Každý z manželů pak má vlastní jmění, se kterým nakládá samostatně. A konečně zákon i běžné manželské uspořádání pamatuje i na „něco mezi“, což si v případě manželství oba partneři musí dohodnout v rámci smluveného režimu SJM. V praxi je však nejčastější zákonný režim SJM, kdy se ovšem nejméně jeden z partnerů chová tak, jako by žil v jinak domluveném režimu.
Všechno všech – oba partneři mají neustálou kontrolu nad rodinnými financemi, takže si mohou kdykoliv oba utěšit svou úzkost z nedostatku peněz (pakliže jich mají dost). Toto uspořádání může být i uklidňující pro ženy před početím dítěte, protože tím, že se moc neřeší, kdo kolik vydělal, protože máme jedny naše peníze, bude „pocitově“ jedno, když na čas vypadne její příjem. Toto uspořádání je také výhodné v situaci, kdy jeden z partnerů vydělává výrazně více, protože méně vydělávající partner si může dopřát vyšší životní náklady a v lepším případě i s tím spojený komfort. Nevýhody tohoto uspořádání jsou následující – přílišná seberegulace v tom, kolik utrácím ze strachu z pocitů viny. Neustálé porovnávání si toho, kdo kolik utratil nebo vydělal a případné výčitky vůči sobě nebo partnerovi. A v případě nedostatku financí i možnost prohlubovat si neustále s tím spojené úzkosti.
Druhý extrém, každý zvlášť, má výhodu v tom, že oba partneři jako by dál zůstali každý zvlášť a zachovali si kus své samostatnosti a nezávislosti. Lidem, kteří mají problém s pevnými závazky to může ulevit. Je tu také pocit snazších „zadních vrátek“, který v případě odděleného jmění není jen pocitem, protože odpadá jedna část rozvodového procesu. Velkou výhodou je i fakt, že na vás nedopadnou případné dluhy druhého z partnerů, ani z minulosti, ani ty, které vytvoří během manželství. I zde ale existují nevýhody spojené s odvrácenou stranou výhod – pocity, že jsem i v manželství/partnerství dál sám za sebe, potřeba dohodnout se na úhradě společných výdajů např. za bydlení, jídlo a dovolené, a neustále viditelná zadní otevřená vrátka.
No a pak existuje „něco mezi“. Některé páry mají třeba společný účet, na který pravidelně přispívají stejnou částku na společné výdaje a zbytek mají každý zvlášť pro sebe. Jiné páry naopak mají pevně danou částku, co si udržují každý na „svém“ účtu pro sebe a zbytek posílají na společný účet. Tato řešení na půl cesty sice obvykle nemají oporu v zákoně, protože málokdo si takto upraví SJM, ale svým dopadem na psychiku partnerů dokáží obvykle vyladit poměr výhod a nevýhod obou extrémních řešení, ideálně ve prospěch obou partnerů.
Jak už možná tušíte, peníze ve vztahu nejsou až tak moc o penězích jako takových. Obvykle to bývá o symbolice a úzkostech. Tam, kde jsou na obou stranách peníze jen opravdu o penězích, proběhne dohoda partnerů o uspořádání majetku rychle, věcně a hladce. Tam, kde nikoliv, se dostaví rozpačitost, nejistota, někdy i pocity ublížení, nespravedlnosti, a hlavně strach říct si, co mi vyhovuje a co nikoliv. Tenhle strach je potřeba – v zájmu zdravého partnerského vztahu – překonat. Někdy se vyplatí vzít si k ruce i párového terapeuta, který pomůže s „překladem“ toho, co jeden druhému vlastně říká a čeho se při domlouvání se o společných financí bojí teď a čeho do budoucna. Na druhou stranu, pokud dokážete domluvit se na tak zásadním tématu jako jsou peníze, řada dalších rozhovorů už bude lehčí.
