FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: V karanténě k sobě mají lidé blízko, den první
Děti jsou nadšené: Vnímají jen to, že nemusí do školy. Já už tolik nejásám. Musím totiž vytvořit systém, který se liší od klasických dní. Do něj zapracovat povinnosti i zábavu. Na několika m2. Tak, aby nikdo z osazenstva naší domácnosti neskončil u dr. Chocholouška.
Tak jo, s ohledem na to, že ušetřím hodinu cesty do práce, můžu si přispat a jako matka chápající nechám přispat i své dcery. Jenže já plánuju, pes mění. Na procházku chce v pět. Takže vyrážíme. Liduprázdnými ulicemi (kdo by taky v tuhle hodinu vstával, že). Tedy bez roušky. Tu budu mít až zítra. A nemůžu se jí dočkat. Ano, jsem marnivá, ale s ohledem na to, že šít neumím, ta moje bude designová. By Kateřina Geislerová. Aspoň něco pozitivního na celé situaci je třeba hledat, že… Ale to jsem odbočila. Zkrátka se vracíme z výletu, vylítané v šest ráno. A to uznejte, nemá cenu jít spát. Takže zadělávám na kynutý štrúdl s mákem, jeden rukáv mamince pošlu do domova, kde je nyní v karanténě uzavřená. Vytřídím ponožky, zapnu první pračku. A oba, respektive všechny tři pracovní počítače. Nač troškařit. Jo a sestavila jsem plán činností pro děti. Aby nepropadaly trudnomyslnosti. A neudělali z bytu kůlničku na dříví. Ten jim představím po snídani…
Také odešlu první maily, odpovím na přijaté. Sestavím si koncepci textů na týden – a zjišťuju, že bez káviček s kolegyněmi, přesunů na schůzky jsem nějak moc výkonná. Chtělo by to zbrzdit. Ovšem nemusím proces zpomalení vymýšlet dlouho. Holčičky mi do celého produktivního dne (jejich i mého) hodí vidle v okamžiku, kdy se před polednem vyštrachají ze svých postelí. Okamžitě po probuzení našly mantru, kterou opakují pořád dokola. “Mami, touhle dobou býváš v práci, my ve škole. Navíc v pondělí máš schůzkový den a vracíš se kolem šesté. Neboj, do šesti večer si usteleme, úkoly ze školy uděláme, psa vyvenčíme (doplnit je možno cokoliv, o co je požádám).“ A je vymalováno.
Na www jsem našla, že je důležité s dětmi o situaci mluvit. Tak jsem jim chtěla vysvětlit, že doba je zlá, vydržet musíme a že to je pro jejich zdraví. Není. Já i celá vláda (přesně v tomto pořadí, protože v očích mých dcer jsem to kruté řešení předsedovi vlády vnukla já), můžeme za to, že nejstarší dcera se neuvidí se svou životní láskou. Karanténa byla vymyšlena proto, aby prostřední dcera nemohla s kamarádkou na trénink florbalu a v neposlední řadě také proto, aby rozdělila bff Viki a Aničku. Do nedávna jsem mohla i za to, že v prosinci nerostou růže, teď se přidává další level. Můžu za koronavirus a restrikce s ním nařízené. A to jsme doma teprve první den.
No nic. Vypadá to, že času jsem ušetřila docela hodně, v zájmu zachování duševního zdraví si jdu sednout s čajem na balkon, zachumlaná do deky, županu a kulicha. Ve stínu je totiž ještě zima. Vypadám jako pako – a je mi to jedno. Mám po pracovní době, kterou jsem si u počítačů poctivě odkroutila nalíčená a v šatech, protože homeoffice z postele, případně v teplákách mi zkrátka nejde.
Po pár minutách si přijde přisednout jedna z holčiček, po pár minutách druhá, nakonec se pod deky vtěsná i ta třetí a dokonce i pes. Sedíme na jedné lavici – a je nám dobře. Nikdo se nehádá, nikdo nic nechce, nereviduje, neoponuje. Jsme si blízko.
A i když je stav, kdy pracujete z domova, vyučujete z domova, vše potřebné se snažíte zajistit z domova, poměrně vyčerpávající, první pozitivum shledávám a dávám za pravdu americkým vědcům: Pokud si mám v době krize vedle koho sednout, o koho se opřít a klidně s ním v karanténě mlčet, je můj/váš mikrosvět ještě v pořádku. To ostatní jsou marginálie.
Mimochodem, ten pocit sounáležitosti s arestovanými teenagery si vychutnejte. Může trvat jen pár minut – a vy z něj budete čerpat následující hodiny.
Tak ať jste zdraví.
Jste v karanténě? Nechte si časopis Marianne doručit až ke dveřím, a to bez nutnosti platit poštovné. Více informací naleznete zde.
